Některé fyzikální jevy mají duální povahu. Známým příkladem je světlo. Někdy můžeme popsat světlo jako proud fotonů jindy jako vlnění. Dualitu světla objevil Albert Einstein, když objasnil fotoelektrický jev v roce 1905 a v roce 1921 obdržel za svůj objev Nobelovu cenu. Později zjistil Louis de Broglie, že duální povahu mají všechny elementární částice.
Z každodenní zkušenosti ale víme, že duální charakter má mnoho jevů běžného života. Na opadanou omítku domu můžeme pohlížet jako na lokální poruchu, která vyžaduje zákrok experta na zdění a omítání, případně zásah odborníka na rozvody vody, která uniká z popraskaného potrubí a narušuje strukturu zdiva. Jindy ale tentýž jev, opadanou omítku, vnímáme jako příznak systémové poruchy, který signalizuje, že je narušeno podloží základů domu. V takovém případě by bylo nedostačující, pověřit opravou zedníka či instalatéra; zde je prostor pro spolupráci statika a architekta. Na týž jev je tedy možné pohlížet dvojím způsobem: jako na lokální závadu (povrchovou nebo skrytou) nebo jako na systémový problém, na který opadávající omítka upozornila dříve, než se celý dům zřítil.
Podobně může být užitečné zkoumat i duální charakter nemocí. Některé příznaky dokáže moderní medicína léčit jako lokální defekt jednoho nebo více orgánů. Např. bolest na hrudi spojená s „ucpáním“ koronární tepny a poškozením srdečního svalu vyžaduje rychlý převoz na koronární jednotku a „opravu“ cévy a svaloviny podáním speciálních léků. Tímto způsobem dokáže moderní medicína zachránit život řadě pacientů s akutním infarktem myokardu.
Týž pohled na stejný příznak u jiného pacienta ale nepřináší žádné výsledky. Asi dvě třetiny stavů s bolestí na hrudi totiž není spojeno s ucpáním koronárního řečiště ani s poškozením srdečního svalu. V anamnéze pacientů trpících třeba i opakovaně takovými bolestmi nacházíme místo toho překvapivě často zvýšený psychický stres a sníženou schopnost psychickému tlaku čelit. Podávání „speciálních léků“ pro takový případ, látek potlačujících napětí či úzkost a navozujících spánek ale vůbec obtíže neřeší, pouze je na omezenou dobu utlumí. Nemocný si na léky vytváří návyk a kromě bolestí řeší záhy ještě další problém – lékovou závislost. Je to pak stejné, jako bychom se snažili porušenou statiku domu vyřešit novou fasádou, z níž budou opadávat stále větší kusy omítky, dokud se nezřítí celá stavba.
Stejné projevy onemocnění můžeme tedy v různých případech vnímat jednou jako příznak místního poškození a jindy zase jako selhávání celého systému. Symptom, např. bolest, neplní v druhém případě signální funkci, upozorňující na lokální problém, jako tomu je u akutního infarktu myokardu, ale signalizuje nerovnováhu v bio-psycho-sociální jednotě celého organismu.
Tak jako u narušené omítky pak nestačí povrchová úprava, ani odhalení hlouběji uložených struktur a jejich oprava. Roli statika a následně architekta v takovém případě plní psychosomatický lékař, který je na základě velmi podrobného vyšetření schopen odhalit přetížení organismu, který bolestí nebo jinými obtížemi signalizuje, že nedokáže odolávat stresu ani změnit podmínky tak, aby došlo ke snížení psychické zátěže.
Je-li porušena statika domu, nestačí volat zedníka nebo instalatéra. Pokud se této chyby dopustíme, hrozí, že dům nakonec opravdu spadne. Stejně tak bolesti a obtíže psychosomatické povahy vyžadují jiný druh vyšetření i léčby než pouze zásah neurologa, internisty, chirurga, gynekologa či urologa, ortopeda nebo dermatologa.
Také příznaky nemoci mohou tedy mít duální povahu. V závislosti na výsledcích základních vyšetření je potřeba zvážit možnost jejich psychického původu a řešit je v ordinaci psychosomatického lékaře. Léčba psychosomatických onemocnění má svůj základ v psychoterapii a rehabilitaci.