Lidský mozek má fascinující schopnost zobrazovat skutečnost, vytvářet obraz světa. Tento obraz je limitovaný, daný potencí i omezením našich smyslů. Jedna z nejčastěji uváděných hypotéz, proč tomu tak je, odkazuje na evoluční mechanismy, které jsou zaměřené na přežití. K přežití – podle této hypotézy – nepotřebujeme vnímat ani rentgenové záření nebo zvukové vlny o velmi vysoké frekvenci, ani natahování časoprostoru při gravitačním působení dvou těles. Pro individuální přežití bychom sice využili schopnost vnímat bakterie a viry, abychom se mohli lépe chránit, ale pro přežití druhu je naopak zřejmě výhodná možnost selektivního působení patogenů. Vážnou námitkou proti této hypotéze bude vyhynutí lidské rasy, pokud k němu dojde. Ať jsou ale důvody velkého omezení našeho mozku při tvorbě aktuálního obrazu Universa jakékoliv, je toto zkreslení nepopiratelným a obecně známým faktem.
Méně zřejmou je další skutečnost, která přispívá k deformaci obrazu reality v naší CNS. Ta souvisí s tím, jak mozek funguje. Mozek není stroj, který sčítá externí data a vykresluje pixely na monitoru naší okcipitální kůry. Pracuje jiným způsobem: dosazuje aktuální data do předem utvořené sítě složené z komplexu paměťových stop. Tato síť je biologickým podkladem naší zkušenosti. Nejlepší příklady jsou ty nejjednodušší: v tomto případě je takovým příkladem „trojúhelník“, který pozorovatel „vidí“, když mu ukážeme tři úsečky s nepropojenými koncovými body. Útvar se natolik podobá trojúhelníku, že „zapadne“ do naší zkušenostní sítě, kterou jsme si během života vytvořili při předchozích setkáních se všemi skutečnými trojúhelníky. Minulá zkušenost je tedy druhý limitující faktor při konstrukci obrazu aktuálně přítomné reality. Nikdy nevnímáme to, co je, takříkajíc, před námi. Obraz, který vstupuje do našeho vědomí, je již předem dvakrát zásadním způsoben zkreslen. Jde o deformovaný obraz reality, asi takový, jaký známe z petřínského bludiště se zakřivenými zrcadly. Obraz v CNS je ale komplexní, zahrnuje i emoční a tělesnou úroveň prožívání.
Lidský mozek má ještě další naprosto fascinující schopnost. Dokáže si uvědomit, že to, co vnímá, je právě jen zkreslený obraz reality. Při pozorování přírody dokáže vyvinout nástroje a přístroje, které obraz Universa rozšiřují, zpřesňují. Tomuto rozšiřování obrazu reality říkáme vědecká metoda a poznání vědeckou metodou zprostředkovanému říkáme věda nebo vědecké poznání. Jenže. Jak je to s naší introspekcí? I naše tělo a v něm probíhající procesy jsou součástí přírody. Týká se i jich naše vědecké poznání? Do značné míry ano. Jsme schopni připravit vědecká pozorování a s jejich pomocí zjistit více o fungování našeho mozku a celého těla. Na příklad díky psychologickým a neurobiologickým experimentům víme, že naše poznání je vždy limitované a deformované nejen našimi smysly, ale také naší vlastní zkušeností.
Pokud je ale naše uvědomování vnitřních procesů takto limitováno, můžeme přesně vědět, co se s naším tělem děje, když jsme nemocní nebo zažíváme bolest? Jednoduchá odpověď zní: ne. Ta komplikovanější bude obsahovat rozlišení mezi obrazem nemoci v mozku pacienta a v mozku terapeuta. Terapeut může vystupovat v roli experta, který používá především svou pravou mozkovou hemisféru a různé vědecké nástroje k rozšíření obrazu reality, tedy obrazu nemoci ve vědomí pacienta. Jako expert ví, že např. bolest v jednom místě pohybového systému může souviset s patologickým procesem v odlišné tělesné oblasti, kde nemocný (pro něho) překvapivě žádnou bolest nevnímá. Lékař to ověří svým klinickým vyšetřením. Může také využít různá speciální vyšetření, např. zobrazovací metody. Ty dále prohloubí a rozšíří pacientovo poznání o jeho nemoci a na základě takto rozšířeného (stále ale neúplného) obrazu nemoci stanoví léčebný postup.
Lékař či terapeut může ale také vystoupit z expertní role a setkat se s pacientem jako s trpícím člověkem, v jistém ohledu tak může nabídnout i více než svou odbornost a vědecký přístup. Může zapojit i svou levou mozkovou hemisféru a nabídnout něco skutečně výjimečného – lidský zájem. Zájem o to, co pacient zažívá nejen v souvislosti se svou aktuální bolestí, ale se všemi bolestmi, s kterými se ve svém dosavadním životě setkal. Prostým kladením otázek můžeš vytvořit prostor pro to, aby si nemocný zvědomil svou zkušenost s bolestí, totiž vlastní zkušenostní paměťovou síť, do níž aktuální bolest zapadá. Takový terapeutický přístup má zásadní dopad na psychiku nemocného a na psychické vnímání bolesti. Může také dále rozkrýt potřebu nejen akutní, ale i chronické léčby. Např. aktuální bolest zad, která by byla řešena na základě expertního přístupu jednoduchou aplikací analgetik formou opichu, může být spojena po bližším prozkoumání z levé hemisféry také s potřebou řešení dlouhodobých psychických obtíží v ordinaci psychologa či psychiatra.
Výše popsané můžeme shrnout asi takto: čím jsou obtíže chroničtější, tím důležitější může být neexpertní přístup k nemocnému. Prostý lidský zájem lékaře či terapeuta o utrpení pacienta může vést k uvědomění zásadních zkušeností z osobní historie nemocného, které ovlivňují z podvědomí aktuální prožívání nemoci a bolesti. Toto uvědomění může výrazně zlepšit průběh léčby obtíží nemocného, někdy je může i zásadním způsobem proměnit v tom smyslu, že otevře nemocnému nové porozumění nemoci a nutnosti změny v jeho životě.
Téma dvou obrazů nemoci – obraz v mozku pacienta a v mozku terapeuta – otevírá ale ještě další důležité téma. Totiž otázku vzájemného působení obou obrazů na sebe navzájem. Utrpení nemocného ovlivňuje lékaře či terapeuta v každém případě, ať už k nemocnému přistupuje expertním nebo neexpertním způsobem. Vyvolává emoční stres a spouští postupně v závislosti na jeho psychické odolnosti dříve nebo později obtíže také v jeho CNS tím, že zapadá do jeho vlastní zkušenostní sítě s bolestí a utrpením. Důležitou součástí terapeutické práce je proto psychohygiena jako prevence syndromu vyhoření. Adekvátní podporou pro zdravotníky je psychoterapeutický pohovor, supervize nebo Bálintovská skupina uzpůsobená pro pomáhající profese. Pokud není podpora tohoto druhu k dispozici, přichází ve velkém procentu případů na řadu podpora neadekvátní a při dlouhodobém využívání škodlivá – alkohol, sedativa, hypnotika nebo jiné drogy.
Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře, Waltrovka, 27/9/2019