Rubrika: Politika

Milé kolegyně, milí kolegové, 

za posledních několik týdnů jste jistě už mnohokrát slyšeli, že „je normální cítit strach“, i to, že je dobré „čerpat podporu v okruhu blízkých, cvičit a dostatečně spát“. Dovoluji si k takovým a podobným radám a podpůrným doporučením psychologů a terapeutů, která na Vás prší ze všech stran, připojit pár drsných, ale pravdivých slov.

   Mediální masáž, které jsme v souvislosti s probíhající pandemií vystaveni, by v nás mohla vyvolávat dojem, že práce s pacienty a klienty byla až do současné chvíle bezpečná, zatímco nyní jsme my, zdravotníci, v permanentním ohrožení.  Je dobré si připomenout, že to tak není.

   Zaměstnání lékařů, fyzioterapeutů, zdravotních sester a dalších pomáhajících profesí představuje riziko vždy. Naše povolání jsou nejen náročná, ale také nebezpečná. Vždy jsme v nějakém smyslu ohroženi. Zdravotníci tak mohou více než jiné profese i v bezpečnějších časech vnímat život takový, jaký opravdu je.

   Konzumní životní styl utváří ve společnosti dojem, že život je parádní lunapark zábav a zážitků, z nichž si můžeme vybírat podle libosti a bez jakéhokoliv rizika. Opak je pravda. Lidský druh se po tisíciletí vyvíjel v přímém ohrožení vlastní existence a homo sapiens je tak geneticky velmi dobře vybaven pro překonávání překážek a smrtelných rizik. „Lehkost bytí“ konzumní civilizace je pouhou iluzí, která v posledních několika desítkách let dovolila lidstvu na chvíli zapomenout, že vzešlo z opravdového boje, boje o přežití.

   My zdravotníci o tom víme přece jen o trochu víc než ostatní: setkání s konečností života je pro nás téměř každodenní zkušeností, čelit smrti pacientů je součástí naší práce. Nyní si ale přece jen i my lépe uvědomujeme riziko vlastního ohrožení. Pandemie nám připomíná naši vlastní zranitelnost, ano, smrtelnost. Vrací nás tak, stejně jako celou společnost, k našemu původnímu určení.

   Život není luxusní dovolená na planetě Zemi, ale zápas. Zápas o smysl našeho žití, někdy také boj o holý život.  Čím dříve se rozpomeneme na to, co naši předkové věděli o tomto životním zápasu až „do hlubin své genetické informace“, tím snáz se budeme vyrovnávat s výzvami dnešních dnů.

   Nebojme se. Čelit nebezpečí je normální lidský úděl. Všechny generace lidstva stály vždy tváří v tvář nějakému nebezpečí, často i nebezpečí smrti. Dokážeme ohrožení čelit stejně dobře jako naši otcové a naše matky.

   Povzbuzením pro nás může být vědomí, že riziko nákazy představuje zároveň i obrovskou šanci: jak pro jednotlivce (každá infekce může spustit imunitní upgrade organismu), tak i pro celou společnost (pandemie může pomoci nastartovat změny nutné pro přežití lidstva na naší planetě).

   Držím nám všem palce, abychom šance této jedinečné chvíle dobře využili.

   Martin Konečný

psychiatr a psychoterapeut                                                                     

Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře, 1. duben 2020  Oblastní nemocnice Příbram, 2. duben 2020

Pane doktore, na úvod mi prosím povězte, jak se Vám žilo po revoluci?

Ještě v roce 1989, to jsem byl ve 4. ročníku medicíny, jsem udělal dost bláznivé rozhodnutí. Zkusil jsem splnit si sen a přihlásil se na divadelní akademii. Takže jsem pak studoval pátý rok medicíny dohromady s režií na DAMU, kam jsem se dostal do ročníku výborného profesora Pistoria. Byl to dobrý ročník, kde studovali také Sabina Remundová, Bára Munzarová, Lenka Vlasáková, Saša Rašilov, Martin Myšička a další. V té době jsem už měl dvouletou dceru, o kterou jsem se musel starat. Dopoledne jsem chodil na povinné semináře z medicíny, odpoledne jsem spěchal na DAMU a v noci chodil na brigády. Bylo to opravdu šílené. Jiří Adamíra, který vedl herecký ročník s profesorem Pistoriem, mi tehdy řekl, že nic tak bláznivého v životě neslyšel. A měl pravdu. Vydržel jsem to rok. Během toho roku vyletěly ceny veškerého zboží nahoru a já už jsem nezvládal uživit rodinu. Musel jsem DAMU opustit a dokončit medicínu, abych mohl začít vydělávat. Po promoci jsem ale nesehnal místo. Nevytvořila se ještě soukromá ambulantní sféra a nemocnice byly nacpané doktory k prasknutí. Takže jsem profesní kariéru začínal docela legračně. S čerstvým diplomem z medicíny a jako nedostudovaný režisér jsem nastoupil do hospody v městečku Radnice u Rokycan a tam jsem roznášel pivo. (…) Až po několika měsících jsem místo sehnal a nastoupil na onkologii a radioterapii v Plzni. Primářka oddělení mi ale nedovolila vybrat si atestaci, byl jsem zařazený na radioterapii, což je vyloženě technický obor. Po dvou měsících si mě zavolala a vynadala mi, že tam nejsem od toho, abych si s pacienty povídal. K mému definitivnímu rozchodu s vedením oddělení došlo ve chvíli, kdy primářka utratila peníze nadace pro onkologické pacienty, kterou jsem založil, a s nikým se o tom neporadila. Částečně z protestu a částečně z finančních důvodů jsem z nemocnice odešel a nastoupil k farmaceutické firmě, kde mi nabídli desetkrát vyšší plat. (…) Díky penězům, které jsem nashromáždil, jsem si konečně mohl vybrat obor, který jsem opravdu chtěl dělat a cítil jsem, že pro něj mám dispozice. Vybral jsem si psychoterapii a psychiatrii a v roce 1998 nastoupil jako stážista na psychiatrickou kliniku v Plzni, což znamenalo, že jsem si svou další profesní přípravu musel platit. Zároveň jsem pracoval v psychoterapeutickém středisku ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze u Jitky Vodňanské a přihlásil se k výcviku v Gestalt terapii v institutu Dialog. To byl výborný výcvik. Gestalt terapie má svým způsobem blízko k divadlu, které mě nikdy nepřestalo zajímat a bavit. Takže se mi přes Gestalt přece jen podařilo propojit medicínu i divadlo. Po roce stážování v Plzni mi Fakultní nemocnice dala smlouvu a po dalším roce jsem odešel pracovat do Prahy.

Vy nejste rodilý Pražák?

Narodil jsem se v Plzni. Do Prahy jsme se já a sestra přestěhovali v roce 1969 s matkou, která nastoupila v Divadle za branou u Otomara Krejči. Dlouho, asi 3 roky, jsme ale bydleli bez matky. Vychovávala nás její teta, sestra mého dědečka Otty Synka.

Vaše maminka hrála divadlo?

Matka byla původní profesí dramaturg. Když komunisté v roce 1972 Divadlo za branou zavřeli, pracovala v archivu Národního divadla. Po revoluci se k profesi dramaturga vrátila a pracovala s Jaromírem Pleskotem v Divadle E.F. Buriana. Zemřela v roce 1999 v 61 letech. Matka byla pozoruhodná žena. I když se po většinu života nemohla věnovat své profesi, pomáhala mnoha lidem. Za normalizace tajně zaměstnávala v archivu Národního řadu lidi z disentu, na příklad Vlastu Chramostovou nebo profesora Jana Patočku. Kromě toho se naučila masírovat a pomáhala i tímto způsobem. Otec, který byl herec, působil v Plzni a po revoluci v Praze, zemřel v roce 1993 v 57 letech.

Jak pokračovala vaše profesní kariéra?

Když jsem pracoval u Apolináře ve Středisku psychoterapie a rodinné terapie, měl jsem další pracovní úvazek u primáře Popova na oddělení závislostí. Zároveň jsem působil jako konsiliární psychiatr v Ústavu hematologie a krevní transfúze u profesora Cetkovského. (…) Později jsem uvažoval o práci v zahraničí, ale dostal jsem nabídku pracovat jako vedoucí lékař Psychosomatické kliniky v Praze. (…) Poslední pracovní změna s cílem vydělávat více se odehrála v roce 2007, kdy jsem odešel z místa vedoucího lékaře na Psychosomatické klinice v Praze a nastoupil jako primář v nemocnici v Ostrově v Karlovarském kraji. Tam jsem působil pět let. V Ostrově jsem vybudoval výborný tým, založili jsme tam první lůžkové psychosomatické oddělení v republice, tým byl složený z psychoterapeutů i z rehabilitačních pracovníků. Hodně mě to bavilo a velmi slušně jsem vydělával. Přál jsem si tam přestěhovat rodinu. (…) Ale pak jsem o místo primáře přišel. Ještě v průběhu roku 2010 jsem byl oceňován jako jeden z nejlepších zaměstnanců nemocnice a už v únoru 2011 jsem se musel poroučet. Došlo k tomu v souvislosti s korupční kauzou, na kterou jsem chtěl upozornit a která se týkala tehdejšího prezidenta Klause. Vedení nemocnice dostalo strach a tak jsem přišel o skvělou práci i o bydlení v Ostrově.

Když se na to dívám z odstupu, dá se říci, že jsem na začátku roku 2011 zkrachoval, a trvalo půl roku, než jsem se znovu postavil na nohy. Hodně mi pomohli příbuzní. Můj strýc, spisovatel Ivan Klíma, mi půjčil svůj dům kousek od Mníšku pod Brdy, kde jsem mohl přechodně bydlet. Tak jsem se ocitl na Dobříšsku. Práci jsem si našel v nemocnici v Příbrami. O dva roky později jsem si na Dobříši koupil byt. Bylo to složité období, ale dnes, pár let od toho krachu, je to vlastně lepší, než to bylo. V Ostrově jsem se strašně přepínal. Pracoval jsem i 16 hodin denně a někdy sedm dnů v týdnu, asi bych to dlouho nevydržel. Takže je možná dobře, že to takhle dopadlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pracuji teď ve velmi hezké ordinaci v Příbrami, mám pacienty, o které se rád starám, do Prahy jezdím dělat terapie, které mne baví, a ještě jsem začal dělat výcvikového lektora v psychoterapeutickém institutu v Praze. Takže dnes jsem spokojený.

Politika Vám tedy do života zasáhla pořádně.

Za to si můžu sám. Kdybych držel ústa…, ale to pro mě nebylo možné. Já jsem Klause nemohl vystát. Vím samozřejmě, že zradu revoluce, to, že celý polistopadový vývoj šel do kytek, nezpůsobil jeden člověk, ale Klaus na tom měl podle mne lví podíl. Vím od lidí z ODS, že dupal po všem, co bylo demokratické, byl na příklad i proti přijetí Listiny základních práv a svobod. Myslím si, že chtěl už tehdy zavést autoritářský režim, jenže se mu to nepovedlo. V době, kdy se stal prezidentem a všude se rozmáhala korupce, jsem ošetřoval v nemocnici člověka, který měl nastoupit do kriminálu za přijetí úplatku, ale při tom dopředu věděl, že bude omilostněn prezidentem také na základě úplatku. Jak je to vůbec možné, ptal se mne s pláčem. Říkal jsem si, že něco musím udělat kvůli němu i kvůli nám všem. Hned jsem kontaktoval právníka s dotazem, zda je možné ohlásit podezření na korupční jednání prezidenta nebo někoho z prezidentské kanceláře, jenže celá věc tehdy podléhala lékařskému tajemství. Lékaři skutečně neměli povinnost hlásit skoro nic, ohlašovací povinnosti podléhaly jen ty nejtěžší zločiny. Tak jsem alespoň vše velmi podrobně zapsal do dokumentace. Když to pak vedení nemocnice zjistilo, dostali strach a postarali se o mé odstranění. Když jsem se později dozvěděl, že nový trestní zákoník podstatně zúžil lékařské tajemství a naopak rozšířil pod trestem ohlašovací povinnost i na činy související s korupcí, tak jsem tu kauzu po poradě s právníky ohlásil. Hodně lidí mne tehdy oceňovalo, ale také mne mnozí kritizovali za to, že jsem podrazil pacienta, ale mně chování prezidenta a jeho kanceláře přišlo tak odporné, že jsem to prostě musel udělat. Ryba smrdí od hlavy, říkal jsem si tehdy. Věděl jsem sice, že se s největší pravděpodobností nic neprokáže, alespoň se to ale na chvíli medializovalo a té obludě, která tehdy byla na Hradě a která tu pomáhala zavést mafiánský kapitalismus, to ještě více pokazilo pověst a omezilo snad její politický vliv. Obrátit se také na média mi tehdy poradil Ivan Klíma, můj strýc. No, a po tom všem nastoupilo na Hrad další strašidlo.

V mládí se Vám Zeman přitom docela zamlouval?

On byl ze začátku úžasný, vtipný, chytrý člověk, během Sametové revoluce jsme z něj byli nadšení, když jsme s ním dělali rozhovor pro náš studentský časopis. Dneska je to alkoholem poškozený pacient s alkoholovou demencí. Jenom díky tomu, že měl IQ 160, je vůbec schopný utvářet souvislé věty… Alkohol ho téměř zničil. Někdy si říkám, že je to vlastně docela adekvátní, že tahle alkoholická troska je teď na Hradě, protože problém závislosti se bohužel týká celého národa. Když se podíváte po Česku, je to katastrofa. My jsme alkoholová velmoc. Je tu nejvyšší spotřeba alkoholu na hlavu, nejvyšší počet závislých lidí na světě i nejvyšší počet mladých lidi závislých na alkoholu. Předčili jsme už i své bratry z Východu. Kohokoliv v ordinaci se zeptám na alkohol, tak řekne – nemám problém s alkoholem. Ale když se vyptávám podrobněji, ukáže se, že naprostá většina lidí má nakročeno do závislosti nebo už jsou závislí. Normou se stalo každodenní pití. Kdo pije jenom jednou týdně, tak se považuje téměř za abstinenta nebo si připadá divný, protože do společnosti nezapadá. Tady už se lidi neumí bavit o čaji a kávě nebo jinak. Na každém společenském setkání se pije alkohol. A národ to vůbec nevnímá, nevidí to ani intelektuálové, kteří nadávají na Zemana. Spousta z nich má problém s alkoholem taky, tak jako Zeman. Zeman je tak v jistém smyslu skutečným reprezentantem tohoto národa, jak jsem už řekl. Bohužel. Moc se těším, až skončí, neumím si představit, že by byl znovu zvolen. Už i jeho voliči vnímají, že je to troska. Doufám, že v prezidentských volbách vyhraje Drahoš, ale obávám se, že premiérem bude Babiš.

Dá se na základě Vaší pracovní zkušenosti reflektovat stav společnosti?

To je moc smutný pohled. Lidé řešili i dříve mnoho problémů osobních, vztahových, pracovních. Čeho ale v naší době extrémně přibývá, to je závislostní a finanční problematika. Spousta lidí je strašně zadlužená, neschopná splácet řadu půjček, které si nabrali. Takže moje poznání za 20 let praxe je, že národ hloupne z alkoholu a mentálně slábne. Během staletí bylo několik vln emigrace. A elity prostě všechny odešly. Velká část národa jsou lidé s IQ mezi 80 až 90, kteří jsou skutečně schopní nabírat si půjčky na to, aby spláceli ty předchozí. A vůbec jim to nepřijde divné. Říkávám, že Česko neohrožuje žádný terorismus, Češi jsou nebezpeční sami sobě a zničí se nadměrným užíváním alkoholu.

Dnes je tendence odvádět pozornost lidí ke spotřebovávání, nakupování, výkonu. Vaší prací je přivádět člověka k sobě. Jak moc Vám ji tento společenský trend ztěžuje?

Pořád je určitá část lidí, kteří na sobě pracovat nechtějí, preferují tu možnost se sebou manipulovat, to znamená užívat léky. Ale je i spousta lidí, kteří nechtějí léky užívat nebo se na ně spoléhají minimálně a chtějí na sobě pracovat, přejí si své problémy vyřešit. Takže jsou tací i tací. Já osobně nepatřím k odpůrcům léků, psychofarmaka nijak nezavrhuju. Naopak si myslím, že je skvělé, že jsou k dispozici, je řada případů, kdy bych bez nich neuměl lidem pomoct. Vezměte si psychotiky nebo mentálně retardované lidi… Samozřejmě, kdybychom měli tak bohatou společnost, jako je ve Skandinávii, a každý takový pacient by mohl mít svého asistenta, pak ano, pak by bylo možné jim pomoci i jinak než medikamentózně… Na druhé straně jsou tu přetížení lidé nebo lidé, kteří žijí v nešťastných vztazích, a teď chtějí antidepresivum, a vlastně chtějí pokračovat v tom, co jim škodí. Je to jako by je bolel zub, vzali si léky na bolest a dál jedli čokoládu. To nejde. Takovým pacientům říkám, že by bylo dobré problém vyřešit, třeba ne hned, ale jednou to bude určitě nutné. Tohle je potřeba s lidmi stále probírat, mluvit s nimi a naslouchat jim. A to chce určitou zkušenost, to je na mé práci zajímavé. Psaní prášků samo není zas tak složité.

K jakým hodnotám můžete vést pacienty, jak je můžete motivovat, když mají potíže?

Snažím se uvažovat o každém pacientovi v kontextu bio-psycho-sociálního modelu nemoci, který je ale vlastně čtyřrozměrný, protože k němu patří ještě dimenze spirituální. V žádném případě ale do téhle roviny nezařazuju církevně zformovaná nebo zformulovaná poselství. Spiritualita je pro mne naopak něco, co si člověk sám hledá, co objevuje skrze sebe a sám v sobě. Spirituální rozměr se pro mě nerovná náboženský, i když pro někoho to tak může být. Naopak, někteří pacienti z náboženského prostředí mají značné problémy, jak žít svůj vlastní život sami za sebe. Bývá u nich dost vnitřních imperativů, které jim znesnadňují svobodný život. Musí být správní, hodní, musí všechny milovat, na nikoho se nesmí zlobit. Často přicházejí s velkými pocity viny. Objevují dost těžce a bolestně, že ve skutečnosti nežijí spirituální život, ale prožívají hlavně svůj strach ze života. Provázet lidi ke skutečné spiritualitě v psychoterapii je nesmírně hluboký zážitek i pro terapeuta. Je to jako stvořit nový život, když se člověk, kterého provázíte, probudí k vědomému žití a začne prožívat skutečnou duchovnost nezávislou na jakýchkoliv autoritách.

Vnímáte, že jdeme raději na skleničku, než abychom řešili tyto věci?

Nechali jsme se zlákat konzumem. Ale všichni máme svobodu uvědomit si to a začít žít jinak. Nekonzumovat, nežít výkonový život a jít spíše do hloubky a skutečně život prožívat.

(28.6.2017, Pod kaštany 3, Praha 6; druhá část rozhovoru následuje)

Druhý rozhovor po roce

Začnu otázkou, jaká je vaše první asociace, když se řekne listopad 1989?

První asociace je obraz Národní třídy a průvod, který tam jde. A hned si vzpomenu na svou kamarádku, spisovatelku Zuzanu Brabcovou, která se mnou šla tím průvodem z Albertova. Někde na začátku Národní třídy mi řekla – jdu domů, mám strach. A odešla. Zůstal jsem, i když jsem se samozřejmě také bál. Byl jsem v první řadě před štíty ozbrojenců a když nás začali mlátit, zůstal jsem klečet na zemi a modlil jsem se. Za záchranu téhle země a pád komunismu. Bál jsem se, že nás zabijí, ale v duchu jsem myslel na svou dvouletou dceru a přál si pro ni svobodnější svět. Někdo z demonstrantů mne popadl a odtáhl mne pryč.

Myslíte, že Váš život nějak ovlivnila ta zkušenost, že jste byl při tom?

Určitě mi to dalo něco, co moc lidí asi nemá, totiž zážitek, že revoluce skutečně proběhla, že to nebyl žádný podvod, respektive ať ji zinscenovala nebo organizovala jakákoliv tajná služba, ten vklad, který jsem do toho přinesl já osobně, je pro mne naprosto nezpochybnitelný. Pro mě to dobře dopadlo, přežili jsme a režim se změnil. Ten, v kterém žijeme, není bezchybný, ale rozhodně je lepší než ten, ve kterém jsem vyrůstal.

Vy jste měl později problém v souvislosti s prezidentskou amnestií Václava Klause. Myslíte, že v tom také hrála roli zkušenost s revolucí?

Asi ano. V době, kdy došlo k té záležitosti s amnestií, jsem ještě společnost vnímal revolučně, totiž, že si většina lidí demokracii přeje a ti pánové nahoře nás o ni chtějí připravit. Za těch pár let, co od té doby uplynuly, jsem změnil názor. Vidím, že společnosti na demokracii moc nezáleží, touží hlavně po materiálním blahobytu a nějaké vyšší hodnoty jsou jí celkem ukradené. Jistě ne všem, ale většině ano.

Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo před volbami. Co říkáte tomu, jak to dopadlo?

Je to pro mě zklamání, bez ohledu na politiku. Pokud někdo preferuje orientaci na Východ, je to jedna z možností, já si ji nepřeju, ale respektuju, že někdo ano. Tady ale nejde o politiku, tady jde o lidské kvality. Já nedokážu pochopit, jak někdo může zvolit člověka, který otevřeně lže a chová se k druhým lidem sprostě. To, že je to lidem jedno a že jejich prezident může žvanit, co se mu hodí do krámu, to je pro mě velké zklamání. Život ve svobodě si lidé možná představovali jednodušší. Diskuse v parlamentu je nebaví, dohadování v koalicích je nebaví, asi jsou z toho handrkování otrávení a dali by přednost nějakému autoritativnějšímu systému.

Myslíte, že vaše studentská generace z roku 1989 má své společenské místo, vnímáte ji jako generaci, která společnost nějak rozhýbává?

Jestli rozhýbává, to nevím, ale určitě to je generace, která má svoje reprezentanty, která je viditelná ve svých představitelích.

A jak si připadáte Vy jako příslušník té generace?

Mně osobně se daří dobře, jsem spokojený, je mi ale líto, že se společnost vyvíjí způsobem, kterým se vyvíjí. Nenaříkám, ani si nestěžuju. Může být hůř. Ale hůř už dřív bylo a naši předkové se s tím také nějak vyrovnávali. Tak, pokud bude opět zle, budeme se s tím také potýkat.

Jak to vysvětlujete dětem, tu situaci?

Pokud jde o ty mladší, čtrnáctiletá dvojčata, je pro mě obtížné s nimi o minulosti mluvit. Zatím mají pocit, že jsou to věci, které se jich absolutně netýkají. Snažím se s nimi hovořit o tom, co bylo, podaří se mi probudit jejich chvilkový zájem, ale je to velmi povrchní. Nedochází jim ještě, jak to pro ně může být důležité. Já se obávám, že si vůbec neuvědomují, že by mohla nastat nějaká změna, že si představují, že celý život budou připojení na síť a budou konzumovat data a jejich hlavní starostí bude, kolik těch dat bude, a nic jiného nebudou řešit. To je samozřejmě nadsázka. Studují, chystají se jít na střední školu, ale chybí jim vědomí historických souvislostí. Tak to myslím. Starší dcery jsou už v tomhle směru moudřejší a zajímají se více.

A co lidé z generace Vašich rodičů? Reflektujete, jak oni smýšlejí o současné době?

Mám dojem, že u většiny převládá určitá nostalgie po starých časech. Ne po komunismu, ale po jiném způsobu života, kdy jsme nebyli obklopeni takovým množstvím technologií. Lidé bývali více spolu, povídali si, zpívali, společně si hráli. Pro jejich generaci je zřejmě obtížné pochopit ten technologický úprk. Ono není divu, digitální komunikace nemá žádný precedent, představuje zcela novou zkušenost a i moje generace se s ní musí vyrovnávat.

Před téměř rokem uspořádali studenti na Národní třídě průvod a křičeli – Díky, že můžeme. Mysleli tím, že můžeme žít ve svobodné zemi a mysleli to jako poděkování právě Vaší generaci za to, že vůbec ta revoluce proběhla. Je Vám to sympatické?

Je. Ale upřímně řečeno, čekal bych od dnešních studentů, že už se začnou ozývat více, protože mně už se politická situace zdá kritická. Obávám se, že studenti řeší jen svůj osobní život a o společné záležitosti, kterými by měla žít občanská společnost, tak o ty se moc nezajímají. Můžu se ale mýlit, tolik studentů zase neznám.

Někdy se objeví komentáře, že studentští vůdcové revoluce jsou bývalí svazáci, dokonce funkcionáři…M. Pajerová se proti takovému nařčení, například od Petrušky Šustrové, brání.

Paní Šustrová má pravdu, tak to bylo. Naprostá většina studentů byla v SSM. I já jsem byl. Hrozně jsem se za to styděl a zlobil se sám na sebe, byl to prostě vnitřní konflikt, který jsem v té době neuměl vyřešit. Neměl jsem odvahu vzepřít se rodičům a říct jim – ne, do žádného SSM nepůjdu, jestli se nedostanu na školu, je mi to fuk, protože jsem na druhé straně cítil jistou zodpovědnost ke své rodině. Takže paní Šustrová má naprostou pravdu, tak to bylo. My jsme žili schizofrenně, téměř celá tak zvaná komunistická společnost byla schizofrenní.

Jak jste se Vy osobně změnil od roku ´89, kam jste se posunul?

To asi nesouvisí s politikou, ale spíše s mou profesí, s výcvikem, kterým jsem prošel, který mi velice pomohl k nalezení sebe sama a také k určité vnitřní spokojenosti a klidu, k vyrovnání se třeba i s tou schizofrenií, kterou jsem v sobě nesl.

A co Vaše tehdejší ideály, musel jste postupem času rozcházet se svými tehdejšími představami o světě?

Asi jsem tím, že jsem vyrůstal v nesvobodném režimu, přikládal politice větší význam, než jaký ve skutečnosti má. Obecné záležitosti jsou samozřejmě důležité, ale politika není to nejdůležitější. V každém režimu se dá žít svobodně, i v tom nesvobodném. To je asi poznání, ke kterému jsem došel. Myslel jsem si tehdy, že za všechno můžou komunisté, takhle jednoduše a ploše jsem na to nahlížel. Dnes vidím, že to tak nebylo, spoustu problémů jsme si způsobovali sami a způsobujeme si je dál. Není všechno v politice, problém je vždy v lidech samotných, a to je pro mě vlastně osvobozující poznání. Proto mě tak moc nezúzkostňuje, co se tady bude dít dál. Samozřejmě bych si přál, aby se stát rozvíjel demokratickou a prozápadní cestou, ale to je moje preference a někdo má jinou a mě to zas tak moc neleká. Pokud by přišla další totalita, tak je to jen další životní úsek, zase jiná historie, opět začnou jiné úkoly. Ale nemyslím si, že bych přestal žít nebo že by všechno ztratilo smysl. Mezilidské vztahy budou dál… Naopak dnes to vidím tak, že v totalitním režimu fungovaly někdy mnohem hlubší vztahy, pevnější než dnes. Lidé nějak více drželi při sobě, alespoň některé skupiny. Takže, v každé době a v každém režimu lze najít něco dobrého.

Ještě jsme dneska nemluvili o Vaší práci. Vy lpíte na rozlišování mezi psychiatrií a psychoterapií.

Jsou to dva rozdílné obory, ale úplně přesně se oddělit nedají. Když mluvím s člověkem, který má nějaké trápení, a zkouším s ním přijít na to, co by mu mohlo pomoci, tak zvažuji různé možnosti a někdy jsem vděčný za to, že existují léky, nepatřím k psychoterapeutům nebo psychosomatikům, kteří zatracují klasickou medicínu, vůbec ne. Jsem rád, že máme léky k dispozici. Ale myslím si, že je potřeba s nimi zacházet opatrně a tam, kde je to možné bez nich, tak nabízet lidem na prvním místě psychoterapii, když mají vlastní vnitřní zdroje na to, aby své problémy řešili bez medikace.

Ještě jsem se chtěla zeptat na Vaše osobní životní mezníky. V minulém rozhovoru jste mluvil o krachu, který nastal poté, co Vás propustili kvůli Vaší reakci na Klausovu amnestii.

Přišel jsem o dobře placené primářské místo, také jsem ztratil bydlení, místo, kde jsem žil. Krátce před tím se se mnou rozvedla moje poslední žena, takže ano, v té době to byl krach. Ale pamatuju si velmi živě, že už tehdy jsem se to snažil neprožívat jako prohru. Ve chvíli, kdy se to dělo, tak jsem si slovo krach ani nepřipouštěl. Ale vnímal jsem odporný způsob, kterým se mě zbavili, vnímal jsem svého kolegu, který se do té doby ke mně stavěl jako můj kamarád a který se pak zachoval velmi podle, podrazil mne, protože mu slíbili mou pozici. Tak spíš jsem čelil tomu běžnému lidskému… zlu je snad moc silné slovo, takové nízkosti, řekl bych, podlosti a ubohosti. Ale snažil jsem se tomu moc nepropadat, nepřipadat si jako oběť. Už tehdy, přestože jsem byl bez práce a nevěděl jsem, kde budu žít, tak jsem si říkal – ne, to není prohra, to je nová životní příležitost. A potvrdilo se to. Na pár měsíců jsem šel dělat do LDN. A už to byla úžasná zkušenost. Bylo to tam skvělé.

Na oddělení LDN že to bylo skvělé?

Skutečně. Pro většinu pacientů i lékařů je to asi dost hrozné místo. Ale pro mne to byla opravdu nádherná zkušenost. S těmi starými lidmi jsem si ohromně povídal. Podobě jako tenkrát pacienti na onkologii, kde jsem začínal, i staroušci byli vděční za to, že s nimi někdo mluví. A u některých z nich jsem snad i udělal nějakou, dalo by se říci, psychoterapeutickou práci. Samozřejmě, šlo především o těžká témata. O téma stáří, přijetí bezmoci a vůbec o akceptaci konečnosti života. Díky tomu jsem si tam sám ujasnil, jak se vlastně na stáří a smrt dívám.

Bojíte se stáří?

Myslím, že stáří lze vnímat jako určitý spirituální vrchol života. Samozřejmě, že člověka prověří až ten okamžik, ale v tuhle chvíli můžu říct, nechci Vás šokovat, ale já se na stáří těším.

A našel byste ještě nějaké mezníky kromě toho, co jsme říkali?

V osobním životě jsem prožil ještě několik kotrmelců. Ale přestože se můj partnerský život vyvíjel složitě, jsem nyní velice spokojený. Mám skvělou přítelkyni, s kterou si výborně rozumíme po mnoha stránkách.

V minulém rozhovoru jste zmiňoval, že Vaše práce má ještě čtvrtý, spirituální rozměr. Mluvil jste o tom, že rád pacienty probouzíte. Mohl byste mi říct, co s pacienty v tomto ohledu děláte?

Snažím se je přivést k sobě samým. Ani bych ale neřekl, že to dělám já, ale nějak jsem toho účasten. Rozhovorem, vztahem, možná pár dobře položenými otázkami. Těžko říct, ono je to u každého něco jiného. (…)

Vůbec naším problémem je, že neumíme život skutečně prožívat?

Jak se to dělá, prožívat svůj život? Přesně to říci neumím, ale myslím, že to nějak souvisí s překonáním strachu. Jde o to nebát se dělat chyby, nebát se zkrachovat, experimentovat se životem. Ale způsobů, jak si bráníme v prožívání života, je pochopitelně více.

Máte ještě nějaký recept na to, jak se člověk může dostat z nějaké osobní krize?

Mně pomáhá zvědomovat si zázračnost bytí v jeho jednotě, obracet se k Nejvyššímu Jedinému, jak o něm hovoří třeba Bhagavadgíta, nebo k tvůrčímu Slovu, jak o něm píše Janovo evangelium. Zdá se mi ale, že lidé hodně spiritualitu zaměňují s morálkou. Morálka je jistě velice důležitou součástí našeho života, ale není to to samé co spiritualita. A tím, že si tyto dvě oblasti lidé nějak neadekvátně propojují nebo je zaměňují, tak si znesnadňují přístup do spirituální dimenze, kterou máme ve skutečnosti přímo před nosem. Jenže zahlédnout metafyzickou skutečnost předpokládá, že jste sami sebou a stojíte pevně nohama na zemi. Ale právě to není lehké. A někdy člověk musí udělat i velmi problematické věci, aby se sám k sobě dostal a ukotvil se. Být sám sebou není zadarmo, řekl bych, člověk si musí sám sebe vybojovat. Nějak vyvzdorovat na životě, vyzápasit. A zápas není bezbolestný, není bez šrámů, a není také bez toho, že někoho zraníte.

Takže dělat chyby je vlastně cesta?

Je to moje zkušenost, že bez chyb to nejde. (…) Jinak hrozí, že zůstanu stát na místě a ztratím kontakt sám se sebou i s tím, co mne přesahuje.

Rozhovor vedla Mgr. Pavlína Havlová