Pane doktore, na úvod mi prosím povězte, jak se Vám žilo po
revoluci?
Ještě v roce 1989, to jsem byl ve 4. ročníku medicíny, jsem udělal dost bláznivé rozhodnutí. Zkusil jsem splnit si sen a přihlásil se na divadelní akademii. Takže jsem pak studoval pátý rok medicíny dohromady s režií na DAMU, kam jsem se dostal do ročníku výborného profesora Pistoria. Byl to dobrý ročník, kde studovali také Sabina Remundová, Bára Munzarová, Lenka Vlasáková, Saša Rašilov, Martin Myšička a další. V té době jsem už měl dvouletou dceru, o kterou jsem se musel starat. Dopoledne jsem chodil na povinné semináře z medicíny, odpoledne jsem spěchal na DAMU a v noci chodil na brigády. Bylo to opravdu šílené. Jiří Adamíra, který vedl herecký ročník s profesorem Pistoriem, mi tehdy řekl, že nic tak bláznivého v životě neslyšel. A měl pravdu. Vydržel jsem to rok. Během toho roku vyletěly ceny veškerého zboží nahoru a já už jsem nezvládal uživit rodinu. Musel jsem DAMU opustit a dokončit medicínu, abych mohl začít vydělávat. Po promoci jsem ale nesehnal místo. Nevytvořila se ještě soukromá ambulantní sféra a nemocnice byly nacpané doktory k prasknutí. Takže jsem profesní kariéru začínal docela legračně. S čerstvým diplomem z medicíny a jako nedostudovaný režisér jsem nastoupil do hospody v městečku Radnice u Rokycan a tam jsem roznášel pivo. (…) Až po několika měsících jsem místo sehnal a nastoupil na onkologii a radioterapii v Plzni. Primářka oddělení mi ale nedovolila vybrat si atestaci, byl jsem zařazený na radioterapii, což je vyloženě technický obor. Po dvou měsících si mě zavolala a vynadala mi, že tam nejsem od toho, abych si s pacienty povídal. K mému definitivnímu rozchodu s vedením oddělení došlo ve chvíli, kdy primářka utratila peníze nadace pro onkologické pacienty, kterou jsem založil, a s nikým se o tom neporadila. Částečně z protestu a částečně z finančních důvodů jsem z nemocnice odešel a nastoupil k farmaceutické firmě, kde mi nabídli desetkrát vyšší plat. (…) Díky penězům, které jsem nashromáždil, jsem si konečně mohl vybrat obor, který jsem opravdu chtěl dělat a cítil jsem, že pro něj mám dispozice. Vybral jsem si psychoterapii a psychiatrii a v roce 1998 nastoupil jako stážista na psychiatrickou kliniku v Plzni, což znamenalo, že jsem si svou další profesní přípravu musel platit. Zároveň jsem pracoval v psychoterapeutickém středisku ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze u Jitky Vodňanské a přihlásil se k výcviku v Gestalt terapii v institutu Dialog. To byl výborný výcvik. Gestalt terapie má svým způsobem blízko k divadlu, které mě nikdy nepřestalo zajímat a bavit. Takže se mi přes Gestalt přece jen podařilo propojit medicínu i divadlo. Po roce stážování v Plzni mi Fakultní nemocnice dala smlouvu a po dalším roce jsem odešel pracovat do Prahy.
Vy nejste rodilý Pražák?
Narodil jsem se v Plzni. Do Prahy jsme se já a sestra přestěhovali
v roce 1969 s matkou, která nastoupila v Divadle za branou u
Otomara Krejči. Dlouho, asi 3 roky, jsme ale bydleli bez matky.
Vychovávala nás její teta, sestra mého dědečka Otty Synka.
Vaše maminka hrála divadlo?
Matka byla původní profesí dramaturg. Když komunisté v roce
1972 Divadlo za branou zavřeli, pracovala v archivu Národního
divadla. Po revoluci se k profesi dramaturga vrátila a pracovala
s Jaromírem Pleskotem v Divadle E.F. Buriana. Zemřela v
roce 1999 v 61 letech. Matka byla pozoruhodná žena. I když se po
většinu života nemohla věnovat své profesi, pomáhala mnoha
lidem. Za normalizace tajně zaměstnávala v archivu Národního
řadu lidi z disentu, na příklad Vlastu Chramostovou nebo profesora
Jana Patočku. Kromě toho se naučila masírovat a pomáhala i tímto
způsobem. Otec, který byl herec, působil v Plzni a po revoluci v
Praze, zemřel v roce 1993 v 57 letech.
Jak pokračovala vaše profesní kariéra?
Když jsem pracoval u Apolináře ve Středisku psychoterapie a rodinné terapie, měl jsem další pracovní úvazek u primáře Popova na oddělení závislostí. Zároveň jsem působil jako konsiliární psychiatr v Ústavu hematologie a krevní transfúze u profesora Cetkovského. (…) Později jsem uvažoval o práci v zahraničí, ale dostal jsem nabídku pracovat jako vedoucí lékař Psychosomatické kliniky v Praze. (…) Poslední pracovní změna s cílem vydělávat více se odehrála v roce 2007, kdy jsem odešel z místa vedoucího lékaře na Psychosomatické klinice v Praze a nastoupil jako primář v nemocnici v Ostrově v Karlovarském kraji. Tam jsem působil pět let. V Ostrově jsem vybudoval výborný tým, založili jsme tam první lůžkové psychosomatické oddělení v republice, tým byl složený z psychoterapeutů i z rehabilitačních pracovníků. Hodně mě to bavilo a velmi slušně jsem vydělával. Přál jsem si tam přestěhovat rodinu. (…) Ale pak jsem o místo primáře přišel. Ještě v průběhu roku 2010 jsem byl oceňován jako jeden z nejlepších zaměstnanců nemocnice a už v únoru 2011 jsem se musel poroučet. Došlo k tomu v souvislosti s korupční kauzou, na kterou jsem chtěl upozornit a která se týkala tehdejšího prezidenta Klause. Vedení nemocnice dostalo strach a tak jsem přišel o skvělou práci i o bydlení v Ostrově.
Když se na to dívám z odstupu, dá se říci, že jsem na začátku roku 2011 zkrachoval, a trvalo půl roku, než jsem se znovu postavil na nohy. Hodně mi pomohli příbuzní. Můj strýc, spisovatel Ivan Klíma, mi půjčil svůj dům kousek od Mníšku pod Brdy, kde jsem mohl přechodně bydlet. Tak jsem se ocitl na Dobříšsku. Práci jsem si našel v nemocnici v Příbrami. O dva roky později jsem si na Dobříši koupil byt. Bylo to složité období, ale dnes, pár let od toho krachu, je to vlastně lepší, než to bylo. V Ostrově jsem se strašně přepínal. Pracoval jsem i 16 hodin denně a někdy sedm dnů v týdnu, asi bych to dlouho nevydržel. Takže je možná dobře, že to takhle dopadlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pracuji teď ve velmi hezké ordinaci v Příbrami, mám pacienty, o které se rád starám, do Prahy jezdím dělat terapie, které mne baví, a ještě jsem začal dělat výcvikového lektora v psychoterapeutickém institutu v Praze. Takže dnes jsem spokojený.
Politika Vám tedy do života zasáhla pořádně.
Za to si můžu sám. Kdybych držel ústa…, ale to pro mě nebylo
možné. Já jsem Klause nemohl vystát. Vím samozřejmě, že zradu
revoluce, to, že celý polistopadový vývoj šel do kytek,
nezpůsobil jeden člověk, ale Klaus na tom měl podle mne lví
podíl. Vím od lidí z ODS, že dupal po všem, co bylo
demokratické, byl na příklad i proti přijetí Listiny základních
práv a svobod. Myslím si, že chtěl už tehdy zavést autoritářský
režim, jenže se mu to nepovedlo. V době, kdy se stal prezidentem a
všude se rozmáhala korupce, jsem ošetřoval v nemocnici člověka,
který měl nastoupit do kriminálu za přijetí úplatku, ale při
tom dopředu věděl, že bude omilostněn prezidentem také na
základě úplatku. Jak je to vůbec možné, ptal se mne s pláčem.
Říkal jsem si, že něco musím udělat kvůli němu i kvůli nám
všem. Hned jsem kontaktoval právníka s dotazem, zda je možné
ohlásit podezření na korupční jednání prezidenta nebo někoho
z prezidentské kanceláře, jenže celá věc tehdy podléhala
lékařskému tajemství. Lékaři skutečně neměli povinnost
hlásit skoro nic, ohlašovací povinnosti podléhaly jen ty nejtěžší
zločiny. Tak jsem alespoň vše velmi podrobně zapsal do
dokumentace. Když to pak vedení nemocnice zjistilo, dostali strach
a postarali se o mé odstranění. Když jsem se později dozvěděl,
že nový trestní zákoník podstatně zúžil lékařské tajemství
a naopak rozšířil pod trestem ohlašovací povinnost i na činy
související s korupcí, tak jsem tu kauzu po poradě s právníky
ohlásil. Hodně lidí mne tehdy oceňovalo, ale také mne mnozí
kritizovali za to, že jsem podrazil pacienta, ale mně chování
prezidenta a jeho kanceláře přišlo tak odporné, že jsem to
prostě musel udělat. Ryba smrdí od hlavy, říkal jsem si tehdy.
Věděl jsem sice, že se s největší pravděpodobností nic
neprokáže, alespoň se to ale na chvíli medializovalo a té
obludě, která tehdy byla na Hradě a která tu pomáhala zavést
mafiánský kapitalismus, to ještě více pokazilo pověst a omezilo
snad její politický vliv. Obrátit se také na média mi tehdy
poradil Ivan Klíma, můj strýc. No, a po tom všem nastoupilo na
Hrad další strašidlo.
V mládí se Vám Zeman přitom docela zamlouval?
On byl ze začátku úžasný, vtipný, chytrý člověk, během Sametové revoluce jsme z něj byli nadšení, když jsme s ním dělali rozhovor pro náš studentský časopis. Dneska je to alkoholem poškozený pacient s alkoholovou demencí. Jenom díky tomu, že měl IQ 160, je vůbec schopný utvářet souvislé věty… Alkohol ho téměř zničil. Někdy si říkám, že je to vlastně docela adekvátní, že tahle alkoholická troska je teď na Hradě, protože problém závislosti se bohužel týká celého národa. Když se podíváte po Česku, je to katastrofa. My jsme alkoholová velmoc. Je tu nejvyšší spotřeba alkoholu na hlavu, nejvyšší počet závislých lidí na světě i nejvyšší počet mladých lidi závislých na alkoholu. Předčili jsme už i své bratry z Východu. Kohokoliv v ordinaci se zeptám na alkohol, tak řekne – nemám problém s alkoholem. Ale když se vyptávám podrobněji, ukáže se, že naprostá většina lidí má nakročeno do závislosti nebo už jsou závislí. Normou se stalo každodenní pití. Kdo pije jenom jednou týdně, tak se považuje téměř za abstinenta nebo si připadá divný, protože do společnosti nezapadá. Tady už se lidi neumí bavit o čaji a kávě nebo jinak. Na každém společenském setkání se pije alkohol. A národ to vůbec nevnímá, nevidí to ani intelektuálové, kteří nadávají na Zemana. Spousta z nich má problém s alkoholem taky, tak jako Zeman. Zeman je tak v jistém smyslu skutečným reprezentantem tohoto národa, jak jsem už řekl. Bohužel. Moc se těším, až skončí, neumím si představit, že by byl znovu zvolen. Už i jeho voliči vnímají, že je to troska. Doufám, že v prezidentských volbách vyhraje Drahoš, ale obávám se, že premiérem bude Babiš.
Dá se na základě Vaší pracovní zkušenosti reflektovat stav
společnosti?
To je moc smutný pohled. Lidé řešili i dříve mnoho problémů osobních, vztahových, pracovních. Čeho ale v naší době extrémně přibývá, to je závislostní a finanční problematika. Spousta lidí je strašně zadlužená, neschopná splácet řadu půjček, které si nabrali. Takže moje poznání za 20 let praxe je, že národ hloupne z alkoholu a mentálně slábne. Během staletí bylo několik vln emigrace. A elity prostě všechny odešly. Velká část národa jsou lidé s IQ mezi 80 až 90, kteří jsou skutečně schopní nabírat si půjčky na to, aby spláceli ty předchozí. A vůbec jim to nepřijde divné. Říkávám, že Česko neohrožuje žádný terorismus, Češi jsou nebezpeční sami sobě a zničí se nadměrným užíváním alkoholu.
Dnes je tendence odvádět pozornost lidí ke spotřebovávání,
nakupování, výkonu. Vaší prací je přivádět člověka k sobě.
Jak moc Vám ji tento společenský trend ztěžuje?
Pořád je určitá část lidí, kteří na sobě pracovat nechtějí,
preferují tu možnost se sebou manipulovat, to znamená užívat
léky. Ale je i spousta lidí, kteří nechtějí léky užívat nebo
se na ně spoléhají minimálně a chtějí na sobě pracovat, přejí
si své problémy vyřešit. Takže jsou tací i tací. Já osobně
nepatřím k odpůrcům léků, psychofarmaka nijak nezavrhuju.
Naopak si myslím, že je skvělé, že jsou k dispozici, je řada
případů, kdy bych bez nich neuměl lidem pomoct. Vezměte si
psychotiky nebo mentálně retardované lidi… Samozřejmě,
kdybychom měli tak bohatou společnost, jako je ve Skandinávii, a
každý takový pacient by mohl mít svého asistenta, pak ano, pak
by bylo možné jim pomoci i jinak než medikamentózně… Na druhé
straně jsou tu přetížení lidé nebo lidé, kteří žijí
v nešťastných vztazích, a teď chtějí antidepresivum, a
vlastně chtějí pokračovat v tom, co jim škodí. Je to jako
by je bolel zub, vzali si léky na bolest a dál jedli čokoládu. To
nejde. Takovým pacientům říkám, že by bylo dobré problém
vyřešit, třeba ne hned, ale jednou to bude určitě nutné. Tohle
je potřeba s lidmi stále probírat, mluvit s nimi a naslouchat
jim. A to chce určitou zkušenost, to je na mé práci zajímavé.
Psaní prášků samo není zas tak složité.
K jakým hodnotám můžete vést pacienty, jak je můžete
motivovat, když mají potíže?
Snažím se uvažovat o každém pacientovi v kontextu bio-psycho-sociálního modelu nemoci, který je ale vlastně čtyřrozměrný, protože k němu patří ještě dimenze spirituální. V žádném případě ale do téhle roviny nezařazuju církevně zformovaná nebo zformulovaná poselství. Spiritualita je pro mne naopak něco, co si člověk sám hledá, co objevuje skrze sebe a sám v sobě. Spirituální rozměr se pro mě nerovná náboženský, i když pro někoho to tak může být. Naopak, někteří pacienti z náboženského prostředí mají značné problémy, jak žít svůj vlastní život sami za sebe. Bývá u nich dost vnitřních imperativů, které jim znesnadňují svobodný život. Musí být správní, hodní, musí všechny milovat, na nikoho se nesmí zlobit. Často přicházejí s velkými pocity viny. Objevují dost těžce a bolestně, že ve skutečnosti nežijí spirituální život, ale prožívají hlavně svůj strach ze života. Provázet lidi ke skutečné spiritualitě v psychoterapii je nesmírně hluboký zážitek i pro terapeuta. Je to jako stvořit nový život, když se člověk, kterého provázíte, probudí k vědomému žití a začne prožívat skutečnou duchovnost nezávislou na jakýchkoliv autoritách.
Vnímáte, že jdeme raději na skleničku, než abychom řešili
tyto věci?
Nechali jsme se zlákat konzumem. Ale všichni máme svobodu uvědomit si to a začít žít jinak. Nekonzumovat, nežít výkonový život a jít spíše do hloubky a skutečně život prožívat.
(28.6.2017, Pod
kaštany 3, Praha 6; druhá část rozhovoru následuje)
Druhý rozhovor po roce
Začnu otázkou, jaká je vaše první asociace, když se řekne
listopad 1989?
První asociace je obraz Národní třídy a průvod, který tam jde.
A hned si vzpomenu na svou kamarádku, spisovatelku Zuzanu Brabcovou,
která se mnou šla tím průvodem z Albertova. Někde na
začátku Národní třídy mi řekla – jdu domů, mám strach. A
odešla. Zůstal jsem, i když jsem se samozřejmě také bál. Byl
jsem v první řadě před štíty ozbrojenců a když nás
začali mlátit, zůstal jsem klečet na zemi a modlil jsem se. Za
záchranu téhle země a pád komunismu. Bál jsem se, že nás
zabijí, ale v duchu jsem myslel na svou dvouletou dceru a přál
si pro ni svobodnější svět. Někdo z demonstrantů mne
popadl a odtáhl mne pryč.
Myslíte, že Váš život nějak ovlivnila ta zkušenost, že
jste byl při tom?
Určitě mi to dalo něco, co moc lidí asi nemá, totiž zážitek,
že revoluce skutečně proběhla, že to nebyl žádný podvod,
respektive ať ji zinscenovala nebo organizovala jakákoliv tajná
služba, ten vklad, který jsem do toho přinesl já osobně, je pro
mne naprosto nezpochybnitelný. Pro mě to dobře dopadlo, přežili
jsme a režim se změnil. Ten, v kterém žijeme, není bezchybný,
ale rozhodně je lepší než ten, ve kterém jsem vyrůstal.
Vy jste měl později problém v souvislosti s prezidentskou
amnestií Václava Klause. Myslíte, že v tom také hrála roli
zkušenost s revolucí?
Asi ano. V době, kdy došlo k té záležitosti s amnestií, jsem
ještě společnost vnímal revolučně, totiž, že si většina
lidí demokracii přeje a ti pánové nahoře nás o ni chtějí
připravit. Za těch pár let, co od té doby uplynuly, jsem změnil
názor. Vidím, že společnosti na demokracii moc nezáleží, touží
hlavně po materiálním blahobytu a nějaké vyšší hodnoty jsou
jí celkem ukradené. Jistě ne všem, ale většině ano.
Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo před volbami. Co říkáte
tomu, jak to dopadlo?
Je to pro mě zklamání, bez ohledu na politiku. Pokud někdo
preferuje orientaci na Východ, je to jedna z možností, já si ji
nepřeju, ale respektuju, že někdo ano. Tady ale nejde o politiku,
tady jde o lidské kvality. Já nedokážu pochopit, jak někdo může
zvolit člověka, který otevřeně lže a chová se k druhým lidem
sprostě. To, že je to lidem jedno a že jejich prezident může
žvanit, co se mu hodí do krámu, to je pro mě velké zklamání.
Život ve svobodě si lidé možná představovali jednodušší.
Diskuse v parlamentu je nebaví, dohadování v koalicích je nebaví,
asi jsou z toho handrkování otrávení a dali by přednost nějakému
autoritativnějšímu systému.
Myslíte, že vaše studentská generace z roku 1989 má své
společenské místo, vnímáte ji jako generaci, která společnost
nějak rozhýbává?
Jestli rozhýbává, to nevím, ale určitě to je generace, která
má svoje reprezentanty, která je viditelná ve svých
představitelích.
A jak si připadáte Vy jako příslušník té generace?
Mně osobně se daří dobře, jsem spokojený, je mi ale líto, že
se společnost vyvíjí způsobem, kterým se vyvíjí. Nenaříkám,
ani si nestěžuju. Může být hůř. Ale hůř už dřív bylo a
naši předkové se s tím také nějak vyrovnávali. Tak, pokud bude
opět zle, budeme se s tím také potýkat.
Jak to vysvětlujete dětem, tu situaci?
Pokud jde o ty mladší, čtrnáctiletá dvojčata, je pro mě
obtížné s nimi o minulosti mluvit. Zatím mají pocit, že jsou to
věci, které se jich absolutně netýkají. Snažím se s nimi
hovořit o tom, co bylo, podaří se mi probudit jejich chvilkový
zájem, ale je to velmi povrchní. Nedochází jim ještě, jak to
pro ně může být důležité. Já se obávám, že si vůbec
neuvědomují, že by mohla nastat nějaká změna, že si
představují, že celý život budou připojení na síť a budou
konzumovat data a jejich hlavní starostí bude, kolik těch dat
bude, a nic jiného nebudou řešit. To je samozřejmě nadsázka.
Studují, chystají se jít na střední školu, ale chybí jim
vědomí historických souvislostí. Tak to myslím. Starší dcery
jsou už v tomhle směru moudřejší a zajímají se více.
A co lidé z generace Vašich rodičů? Reflektujete, jak oni
smýšlejí o současné době?
Mám dojem, že u většiny převládá určitá nostalgie po starých
časech. Ne po komunismu, ale po jiném způsobu života, kdy jsme
nebyli obklopeni takovým množstvím technologií. Lidé bývali
více spolu, povídali si, zpívali, společně si hráli. Pro jejich
generaci je zřejmě obtížné pochopit ten technologický úprk.
Ono není divu, digitální komunikace nemá žádný precedent,
představuje zcela novou zkušenost a i moje generace se s ní musí
vyrovnávat.
Před téměř rokem uspořádali studenti na Národní třídě
průvod a křičeli – Díky, že můžeme. Mysleli tím, že můžeme
žít ve svobodné zemi a mysleli to jako poděkování právě Vaší
generaci za to, že vůbec ta revoluce proběhla. Je Vám to
sympatické?
Je. Ale upřímně řečeno, čekal bych od dnešních studentů, že
už se začnou ozývat více, protože mně už se politická situace
zdá kritická. Obávám se, že studenti řeší jen svůj osobní
život a o společné záležitosti, kterými by měla žít občanská
společnost, tak o ty se moc nezajímají. Můžu se ale mýlit,
tolik studentů zase neznám.
Někdy se objeví komentáře, že studentští vůdcové revoluce
jsou bývalí svazáci,
dokonce
funkcionáři…M. Pajerová se proti takovému nařčení, například
od Petrušky Šustrové, brání.
Paní Šustrová má pravdu, tak to bylo. Naprostá většina
studentů byla v SSM. I já jsem byl. Hrozně jsem se za to
styděl a zlobil se sám na sebe, byl to prostě vnitřní konflikt,
který jsem v té době neuměl vyřešit. Neměl jsem odvahu vzepřít
se rodičům a říct jim – ne, do žádného SSM nepůjdu, jestli
se nedostanu na školu, je mi to fuk, protože jsem na druhé straně
cítil jistou zodpovědnost ke své rodině. Takže paní Šustrová
má naprostou pravdu, tak to bylo. My jsme žili schizofrenně, téměř
celá tak zvaná komunistická společnost byla schizofrenní.
Jak jste se Vy osobně změnil od roku ´89, kam jste se posunul?
To asi nesouvisí s politikou, ale spíše s mou profesí, s
výcvikem, kterým jsem prošel, který mi velice pomohl k nalezení
sebe sama a také k určité vnitřní spokojenosti a klidu, k
vyrovnání se třeba i s tou schizofrenií, kterou jsem v sobě
nesl.
A co Vaše tehdejší ideály, musel jste postupem času rozcházet
se svými tehdejšími představami o světě?
Asi jsem tím, že jsem vyrůstal v nesvobodném režimu, přikládal
politice větší význam, než jaký ve skutečnosti má. Obecné
záležitosti jsou samozřejmě důležité, ale politika není to
nejdůležitější. V každém režimu se dá žít svobodně, i v
tom nesvobodném. To je asi poznání, ke kterému jsem došel.
Myslel jsem si tehdy, že za všechno můžou komunisté, takhle
jednoduše a ploše jsem na to nahlížel. Dnes vidím, že to tak
nebylo, spoustu problémů jsme si způsobovali sami a způsobujeme
si je dál. Není všechno v politice, problém je vždy v lidech
samotných, a to je pro mě vlastně osvobozující poznání. Proto
mě tak moc nezúzkostňuje, co se tady bude dít dál. Samozřejmě
bych si přál, aby se stát rozvíjel demokratickou a prozápadní
cestou, ale to je moje preference a někdo má jinou a mě to zas tak
moc neleká. Pokud by přišla další totalita, tak je to jen další
životní úsek, zase jiná historie, opět začnou jiné úkoly. Ale
nemyslím si, že bych přestal žít nebo že by všechno ztratilo
smysl. Mezilidské vztahy budou dál… Naopak dnes to vidím tak, že
v totalitním režimu fungovaly někdy mnohem hlubší vztahy,
pevnější než dnes. Lidé nějak více drželi při sobě,
alespoň některé skupiny. Takže, v každé době a v každém
režimu lze najít něco dobrého.
Ještě jsme dneska nemluvili o Vaší práci. Vy lpíte na
rozlišování mezi psychiatrií a psychoterapií.
Jsou to dva rozdílné obory, ale úplně přesně se oddělit nedají. Když mluvím s člověkem, který má nějaké trápení, a zkouším s ním přijít na to, co by mu mohlo pomoci, tak zvažuji různé možnosti a někdy jsem vděčný za to, že existují léky, nepatřím k psychoterapeutům nebo psychosomatikům, kteří zatracují klasickou medicínu, vůbec ne. Jsem rád, že máme léky k dispozici. Ale myslím si, že je potřeba s nimi zacházet opatrně a tam, kde je to možné bez nich, tak nabízet lidem na prvním místě psychoterapii, když mají vlastní vnitřní zdroje na to, aby své problémy řešili bez medikace.
Ještě jsem se chtěla zeptat na Vaše osobní životní mezníky.
V minulém rozhovoru jste mluvil o krachu, který nastal poté,
co Vás propustili kvůli Vaší reakci na Klausovu amnestii.
Přišel jsem o dobře placené primářské místo, také jsem
ztratil bydlení, místo, kde jsem žil. Krátce před tím se se
mnou rozvedla moje poslední žena, takže ano, v té době to byl
krach. Ale pamatuju si velmi živě, že už tehdy jsem se to snažil
neprožívat jako prohru. Ve chvíli, kdy se to dělo, tak jsem si
slovo krach ani nepřipouštěl. Ale vnímal jsem odporný způsob,
kterým se mě zbavili, vnímal jsem svého kolegu, který se do té
doby ke mně stavěl jako můj kamarád a který se pak zachoval
velmi podle, podrazil mne, protože mu slíbili mou pozici. Tak spíš
jsem čelil tomu běžnému lidskému… zlu je snad moc silné
slovo, takové nízkosti, řekl bych, podlosti a ubohosti. Ale snažil
jsem se tomu moc nepropadat, nepřipadat si jako oběť. Už tehdy,
přestože jsem byl bez práce a nevěděl jsem, kde budu žít, tak
jsem si říkal – ne, to není prohra, to je nová životní
příležitost. A potvrdilo se to. Na pár měsíců jsem šel dělat
do LDN. A už to byla úžasná zkušenost. Bylo to tam skvělé.
Na oddělení LDN že to bylo skvělé?
Skutečně. Pro většinu pacientů i lékařů je to asi dost hrozné
místo. Ale pro mne to byla opravdu nádherná zkušenost. S těmi
starými lidmi jsem si ohromně povídal. Podobě jako tenkrát
pacienti na onkologii, kde jsem začínal, i staroušci byli vděční
za to, že s nimi někdo mluví. A u některých z nich jsem snad i
udělal nějakou, dalo by se říci, psychoterapeutickou práci.
Samozřejmě, šlo především o těžká témata. O téma stáří,
přijetí bezmoci a vůbec o akceptaci konečnosti života. Díky
tomu jsem si tam sám ujasnil, jak se vlastně na stáří a smrt
dívám.
Bojíte se stáří?
Myslím, že stáří lze vnímat jako určitý spirituální vrchol
života. Samozřejmě, že člověka prověří až ten okamžik, ale
v tuhle chvíli můžu říct, nechci Vás šokovat, ale já se
na stáří těším.
A našel byste ještě nějaké mezníky kromě toho, co jsme
říkali?
V osobním životě jsem prožil ještě několik kotrmelců. Ale
přestože se můj partnerský život vyvíjel složitě, jsem nyní
velice spokojený. Mám skvělou přítelkyni, s kterou si výborně
rozumíme po mnoha stránkách.
V minulém rozhovoru jste zmiňoval, že Vaše práce má
ještě čtvrtý, spirituální rozměr. Mluvil jste o tom, že rád
pacienty probouzíte. Mohl byste mi říct, co s pacienty
v tomto ohledu děláte?
Snažím se je přivést k sobě samým. Ani bych ale neřekl, že to
dělám já, ale nějak jsem toho účasten. Rozhovorem, vztahem,
možná pár dobře položenými otázkami. Těžko říct, ono je to
u každého něco jiného. (…)
Vůbec naším problémem je, že neumíme život skutečně
prožívat?
Jak se to dělá, prožívat svůj život? Přesně to říci neumím, ale myslím, že to nějak souvisí s překonáním strachu. Jde o to nebát se dělat chyby, nebát se zkrachovat, experimentovat se životem. Ale způsobů, jak si bráníme v prožívání života, je pochopitelně více.
Máte ještě nějaký recept na to, jak se člověk může dostat
z nějaké osobní krize?
Mně pomáhá zvědomovat si zázračnost bytí v jeho jednotě,
obracet se k Nejvyššímu Jedinému, jak o něm hovoří třeba
Bhagavadgíta, nebo k tvůrčímu Slovu, jak o něm píše
Janovo evangelium. Zdá se mi ale, že lidé hodně spiritualitu
zaměňují s morálkou. Morálka je jistě velice důležitou
součástí našeho života, ale není to to samé co spiritualita. A
tím, že si tyto dvě oblasti lidé nějak neadekvátně propojují
nebo je zaměňují, tak si znesnadňují přístup do spirituální
dimenze, kterou máme ve skutečnosti přímo před nosem. Jenže
zahlédnout metafyzickou skutečnost předpokládá, že jste sami
sebou a stojíte pevně nohama na zemi. Ale právě to není lehké.
A někdy člověk musí udělat i velmi problematické věci, aby se
sám k sobě dostal a ukotvil se. Být sám sebou není zadarmo, řekl
bych, člověk si musí sám sebe vybojovat. Nějak vyvzdorovat na
životě, vyzápasit. A zápas není bezbolestný, není bez šrámů,
a není také bez toho, že někoho zraníte.
Takže dělat chyby je vlastně cesta?
Je to moje zkušenost, že bez chyb to nejde. (…) Jinak hrozí, že zůstanu stát na místě a ztratím kontakt sám se sebou i s tím, co mne přesahuje.
Rozhovor vedla Mgr. Pavlína Havlová
