MUDr. Martin Konečný

30 let od 17. listopadu 1989

Foto©Tomki Němec/400asa – se souhlasem autora

Na fotce pana Němce  jsem vpravo pod rukou držící transparent. Když jsem letos fotku poprvé viděl, vzpomněl jsem si živě, nač jsem na Národní myslel. Vzpomínal jsem na svého děda Ottu Synka, komunistického poslance, a jeho bratra Viktora. Dědečka mučili a popravili nacisti. Bylo mu čtyřicet jedna let. On i Viktor zemřeli, abychom my mohli žít. Na Národní jsem myslel na to, že budeme možná muset přinést stejnou oběť pro ty, kteří přicházejí po nás. Mé dceři byly tehdy dva roky.

Než se dal kordon policistů do pohybu, pamatuju se, že jsem zůstal klečet sám na zemi před nimi. A modlil jsem se. Za tuto zemi, za svobodu pro nás pro všechny. Ne za růst domácího hospodářského produktu, ne za vyšší mzdy! Ale za možnost svobodně dýchat, pohybovat se, volně šířit i přijímat myšlenky, za možnost setkávat se beze strachu! Pak mne někdo zezadu chytil pod rameny o odtáhl do davu ostatních demonstrantů.

Má touha po svobodě se naplnila. Lidí, kteří si museli nakrást miliony či miliardy, aby si splnili svůj vlastní sen, je mi líto. Necítím k nim žádný hněv, ani nezažívám pocit křivdy. Lituju, že jejich smýšlení o životě zůstává tak chudobné.

Žijeme sice ve svobodě, tu je ale třeba bránit. Už ne proti nacistům, ani proti komunistům. Ale proti lidské hlouposti a hrabivosti, které se nezastaví před ničím. U moci jsou lidé, kteří pošlapávají Ústavu a přizpůsobují zákony tak, aby si mohli nakrást více. Právní stát a svobodná média jsou kvůli takovým lidem v ohrožení.

Nedejme si ukrást to, oč jsme v listopadu 1989 usilovali! Braňme svobodu slova a spravedlnost v naší zemi, v Evropě a kdekoliv na světě! K tomu je ale třeba začít u sebe. Svobodný může být jen ten, kdo je především svobodný sám v sobě.

Martin Konečný, 21/11/2019

Mozek pacienta a mozek terapeuta

Lidský mozek má fascinující schopnost zobrazovat skutečnost, vytvářet obraz světa. Tento obraz je limitovaný, daný potencí i omezením našich smyslů. Jedna z nejčastěji uváděných hypotéz, proč tomu tak je, odkazuje na evoluční mechanismy, které jsou zaměřené na přežití. K přežití – podle této hypotézy – nepotřebujeme vnímat ani rentgenové záření nebo zvukové vlny o velmi vysoké frekvenci, ani natahování časoprostoru při gravitačním působení dvou těles. Pro individuální přežití bychom sice využili schopnost vnímat bakterie a viry, abychom se mohli lépe chránit, ale pro přežití druhu je naopak zřejmě výhodná možnost selektivního působení patogenů. Vážnou námitkou proti této hypotéze bude vyhynutí lidské rasy, pokud k němu dojde. Ať jsou ale důvody velkého omezení našeho mozku při tvorbě aktuálního obrazu Universa jakékoliv, je toto zkreslení nepopiratelným a obecně známým faktem.

Méně zřejmou je další skutečnost, která přispívá k deformaci obrazu reality v naší CNS. Ta souvisí s tím, jak mozek funguje. Mozek není stroj, který sčítá externí data a vykresluje pixely na monitoru naší okcipitální kůry. Pracuje jiným způsobem: dosazuje aktuální data do předem utvořené sítě složené z komplexu paměťových stop. Tato síť je biologickým podkladem naší zkušenosti. Nejlepší příklady jsou ty nejjednodušší: v tomto případě je takovým příkladem „trojúhelník“, který pozorovatel „vidí“, když mu ukážeme tři úsečky s nepropojenými koncovými body. Útvar se natolik podobá trojúhelníku, že „zapadne“ do naší zkušenostní sítě, kterou jsme si během života vytvořili při předchozích setkáních se všemi skutečnými trojúhelníky. Minulá zkušenost je tedy druhý limitující faktor při konstrukci obrazu aktuálně přítomné reality. Nikdy nevnímáme to, co je, takříkajíc, před námi. Obraz, který vstupuje do našeho vědomí, je již předem dvakrát zásadním způsoben zkreslen. Jde o deformovaný obraz reality, asi takový, jaký známe z petřínského bludiště se zakřivenými zrcadly. Obraz v CNS je ale komplexní, zahrnuje i emoční a tělesnou úroveň prožívání.

Lidský mozek má ještě další naprosto fascinující schopnost. Dokáže si uvědomit, že to, co vnímá, je právě jen zkreslený obraz reality. Při pozorování přírody dokáže vyvinout nástroje a přístroje, které obraz Universa rozšiřují, zpřesňují. Tomuto rozšiřování obrazu reality říkáme vědecká metoda a poznání vědeckou metodou zprostředkovanému říkáme věda nebo vědecké poznání. Jenže. Jak je to s naší introspekcí? I naše tělo a v něm probíhající procesy jsou součástí přírody. Týká se i jich naše vědecké poznání? Do značné míry ano. Jsme schopni připravit vědecká pozorování a s jejich pomocí zjistit více o fungování našeho mozku a celého těla. Na příklad díky psychologickým a neurobiologickým experimentům víme, že naše poznání je vždy limitované a deformované nejen našimi smysly, ale také naší vlastní zkušeností.

Pokud je ale naše uvědomování vnitřních procesů takto limitováno, můžeme přesně vědět, co se s naším tělem děje, když jsme nemocní nebo zažíváme bolest? Jednoduchá odpověď zní: ne. Ta komplikovanější bude obsahovat rozlišení mezi obrazem nemoci v mozku pacienta a v mozku terapeuta. Terapeut může vystupovat v roli experta, který používá především svou pravou mozkovou hemisféru a různé vědecké nástroje k rozšíření obrazu reality, tedy obrazu nemoci ve vědomí pacienta. Jako expert ví, že např. bolest v jednom místě pohybového systému může souviset s patologickým procesem v odlišné tělesné oblasti, kde nemocný (pro něho) překvapivě žádnou bolest nevnímá. Lékař to ověří svým klinickým vyšetřením. Může také využít různá speciální vyšetření, např. zobrazovací metody. Ty dále prohloubí a rozšíří pacientovo poznání o jeho nemoci a na základě takto rozšířeného (stále ale neúplného) obrazu nemoci stanoví léčebný postup.

Lékař či terapeut může ale také vystoupit z expertní role a setkat se s pacientem jako s trpícím člověkem, v jistém ohledu tak může nabídnout i více než svou odbornost a vědecký přístup. Může zapojit i svou levou mozkovou hemisféru a nabídnout něco skutečně výjimečného – lidský zájem. Zájem o to, co pacient zažívá nejen v souvislosti se svou aktuální bolestí, ale se všemi bolestmi, s kterými se ve svém dosavadním životě setkal. Prostým kladením otázek můžeš vytvořit prostor pro to, aby si nemocný zvědomil svou zkušenost s bolestí, totiž vlastní zkušenostní paměťovou síť, do níž aktuální bolest zapadá. Takový terapeutický přístup má zásadní dopad na psychiku nemocného a na psychické vnímání bolesti. Může také dále rozkrýt potřebu nejen akutní, ale i chronické léčby. Např. aktuální bolest zad, která by byla řešena na základě expertního přístupu jednoduchou aplikací analgetik formou opichu, může být spojena po bližším prozkoumání z levé hemisféry také s potřebou řešení dlouhodobých psychických obtíží v ordinaci psychologa či psychiatra.

Výše popsané můžeme shrnout asi takto: čím jsou obtíže chroničtější, tím důležitější může být neexpertní přístup k nemocnému. Prostý lidský zájem lékaře či terapeuta o utrpení pacienta může vést k uvědomění zásadních zkušeností z osobní historie nemocného, které ovlivňují z podvědomí aktuální prožívání nemoci a bolesti. Toto uvědomění může výrazně zlepšit průběh léčby obtíží nemocného, někdy je může i zásadním způsobem proměnit v tom smyslu, že otevře nemocnému nové porozumění nemoci a nutnosti změny v jeho životě.

Téma dvou obrazů nemoci – obraz v mozku pacienta a v mozku terapeuta – otevírá ale ještě další důležité téma. Totiž otázku vzájemného působení obou obrazů na sebe navzájem. Utrpení nemocného ovlivňuje lékaře či terapeuta v každém případě, ať už k nemocnému přistupuje expertním nebo neexpertním způsobem. Vyvolává emoční stres a spouští postupně v závislosti na jeho psychické odolnosti dříve nebo později obtíže také v jeho CNS tím, že zapadá do jeho vlastní zkušenostní sítě s bolestí a utrpením. Důležitou součástí terapeutické práce je proto psychohygiena jako prevence syndromu vyhoření. Adekvátní podporou pro zdravotníky je psychoterapeutický pohovor, supervize nebo Bálintovská skupina uzpůsobená pro pomáhající profese. Pokud není podpora tohoto druhu k dispozici, přichází ve velkém procentu případů na řadu podpora neadekvátní a při dlouhodobém využívání škodlivá – alkohol, sedativa, hypnotika nebo jiné drogy.

Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře, Waltrovka, 27/9/2019

Co je to bolest?

pro Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře

  Když cítíme bolest například v místě poranění, subjektivní prožitek je spoluutvářen naší  centrální nervovou soustavou. Neurologové hovoří o efferentní modulaci nebo přímo o psychické složce bolesti. Tím je řečeno, že komplexní prožitek bolesti není vysvětlitelný pouze na základě biologických faktorů působících v místě úrazu nebo následně rozvinutého zánětu. Biologický stav  je neustále modulován bio-psycho-sociální zkušeností. V případě fantomových bolestí je dokonce psychická bolest vlastní podstatou algického stavu.

  Jak může něco tak abstraktního, jako je naše osobní zkušenost, ovlivňovat bolest? Lidský mozek je plastický. Tento základní objev neurobiologie představuje skutečnou revoluci v porozumění našemu chování a prožívání ve zdraví i nemoci. Sto miliard mozkových buněk, neuronů, z nichž každý má několik tisíc napojení na další neurony v různých částech mozku, tzv. synapsí, vytváří složitou biologickou síť, do níž jsou zakódovány – s pomocí téměř tisíce neurohormonů a jejich koncentrací – nejen obsahy našeho vědomí, ale především nevědomé a jen částečně uvědomované tělesné a emoční procesy.

  Velmi zjednodušeně řečeno, každá paměťová stopa v mozku, tzv. engram, zahrnuje konkrétní počet synapsí, tedy napojení jednoho neuronu na druhý. Některé engramy představují jednoduchý kód sestavený z tisíců synapsí převážně umístěných v  hipokampu (jedné z nejstarších částí našeho mozku, která je klíčová pro dlouhodobou paměť), jiné jsou velmi komplikované a zahrnují miliony synapsí v mnoha dalších částech mozku, především v amygdale, mozečku, v mozkové kůře i jinde. Engramy obsahují jak explicitní část paměťové stopy (tu je možné vyjádřit obrazově či verbálně), tak část implicitní, která zahrnuje emoční, motorické a viscerální koreláty naší bio-psycho-sociální zkušenosti.

  Nejrychleji se engramy vytváří v dětství a mnohé z nich ovlivňují naše prožívání až do smrti. Geneze nových engramů je podstatou plasticity mozku. Kódování engramů trvá po celý život. Čím je však mozek starší, tím pomaleji nové engramy tvoří a tím obtížněji se učí novým věcem a zkušenostem. Naopak, paměťová stopa, která se utvořila v prvních měsících či letech našeho vývoje po narození, může i ve stáří spouštět emoční nebo tělesnou reakci, o jejímž původu nemáme žádné povědomí. Přesto ji opakovaně zažíváme. Pokud jsme například jako kojenci prožívali v nějaké situaci opakovaně strach, dýchali povrchově a vytvářeli bolestivé napětí v konkrétní svalové skupině, při kontaktu s obdobnou stresující událostí v dospělosti aktivujeme nevědomě právě tento emočně tělesný korelát engramu utvořeného v dětství.

  Geneze a aktivace engramů a modulace biologických stavů vysvětluje spolupůsobení psycho-sociálních faktorů  z naší osobní historie v každém okamžiku života, když jsme zdraví i nemocní, jak to předpokládali teoretici nevědomí již na přelomu 19. a 20. století. Průkopníky této teorie byli  Sigmund Freud a Carl Gustav Jung a jejich žáci. V moderních systémech zdravotnictví a ve špičkových zdravotnických zařízeních proto spolupracují specialisté somatických oborů s psychiatry a psychology, s psychoanalytiky a psychoterapeuty při léčení mnoha různých onemocnění. Ti pomáhají nemocnému zablokovat či odblokovat emoční i tělesné napětí historických engramů a tak pomáhají snížit subjektivní prožitek bolesti.

  V případě psychiatrické léčby jsou historické engramy blokovány podobně jako například mediátory zánětu při podávání analgetik. Zatímco běžné léky proti bolesti blokují biologické faktory zejména v místě vzniku bolesti, vhodně zvolené psychofarmakum zablokuje psychickou složku algického stavu v centrálním nervovém systému změnou koncentrace mediátorů na synapsích. Působení psychoterapie naopak emoční napětí engramů uvolňuje. Zároveň tak usnadňuje tvorbu adaptivních synaptických propojení, tedy kódování nových engramů, které mohou v některých případech odstranit vlastní příčinu psychické bolesti a výrazně zlepšit kvalitu života nemocného utvořením nového vzorce chování spojeného s novým  engramem.

  Bolest je tedy subjektivně prožívaný stav, který sestává z aktuálního chemického podnětu v místě vzniku bolesti, přenášeného do mozku, kde je modulován osobní bio-psycho-sociální zkušeností. Efferentními nervovými drahami je výsledný komplexní prožitek přenášen zpět do bolestivého místa. Psychiatrická a psychologická terapie mají v léčbě bolesti nezastupitelnou roli působením na její psychickou složku, která bolestivý prožitek významně spoluutváří.        

červen 2019

Ztráta životního smyslu, hlavní indikace pro psychoterapii v postmoderní společnosti

Překvapuje, že západní společnost počátku 21. století se až tolik neliší od doby československé normalizace sedmdesátých a osmdesátých let století 20. Jakkoliv jde o odlišné politické systémy, zůstává dnešní západoobčan ve své svobodě vězet podobně bezradně, jako vězel nesvobodný soudruh za ostnatými dráty socialistického státu (I. Klíma, Jak přežít blahobyt?, nakladatelství Doplněk, 2001). Jak je to vůbec možné?

Normalizační socialismus nebyl jistě tak strašlivý, jakou byla tyranie spojená s mučením a popravami nevinných obětí komunismu padesátých let. Byl však hrůzný svou nijakostí, šedí a tichem. Vzpomínám na první představení Petra Lébla v pražském amatérském divadle Jak se vám jelo, na Vonnegutovu Grotesku, v roce 1985, v které jsem si zahrál roli starého Villbura, posledního prezidenta Spojených států amerických. Ta inscenace byla plná příběhů, barev a muziky; diváky fascinovala, protože jim otevírala pohled ze socialistického ne-smyslu do světa smyslu. Příběh, barevnost a hudba zde vystupovaly jako atributy svobodného prostoru, v kterém se smysl zjevuje a je lidmi prožíván.

Náš současný tzv. „svobodný svět“ je přecpaný seriálovými příběhy, barvičkami a melodiemi. Smysl se v něm však zjevuje zřídka. A když není smysl prožíván, je rozmělňován a postupně ztracen.

Smysl našeho bytí je cosi nezachytitelného, něco, s čím sami nakládáme, zač jsme zodpovědní, oč bychom měli usilovat, nebo na něj rezignujeme. Západní svět záměrně vytváří dojem, že odpovědnost a úsilí k nalezení smyslu jsou jen podružnými, vlastně zbytečnými hodnotami. Nenápadně a na mnoha úrovních „svobodným občanům“ podsouvá jako hlavní životní hodnoty zisk a úspěch. Smysl je redukován na kariérní postup, v lepším případě na „rodinný materiální blahobyt“. Cíleně je vytvářen dojem, že jsme ohrožováni silami zvenčí, proti kterým je třeba se pojistit mnoha způsoby, nikoliv však silami z vlastního nitra, které nastavují náš růst a vývoj ke svobodě skutečné, ke svobodě spojené s odpovědností.

Důsledkem není jen poblázněný konzum, to je pouhá špička ledovce, dalo by se říci, ještě ta nejnevinnější. Destruktivita západního systému je ukryta mnohem hlouběji. Média nám namísto ideologie socialistické pumpují do hlavy vedle masové zábavy ideologii hospodářského rozvoje, kterou konzumujeme stejně pasivně, jako jsme kdysi přežvykovali bláboly o třídním boji. Donekonečna omílaný sen o hospodářském růstu plní stejnou funkci, jakou měly kdysi sny o komunismu – mají být lékem na všechnu bídu světa. Ani této ideologii nevěříme, jako jsme až na výjimky nikdy nevěřili v komunistickou pohádku, ale všichni se jí stejně pasivně podřizujeme.

Ve školách je vzdělávání dětí a dospívajících systematicky redukováno na informování. Na místo rozvoje osobního talentu je studentům pumpována do hlavy pouhá gramotnost. Všichni umíme číst, ale téměř již nejsme schopni formulovat otázky, které by nám otevíraly svět pro zjevování smyslu. Vše je vyjasněno, předem rozvrženo. Student takřka nikde neslyší vzrušené diskuse. Sotva se dozví, kolik toho ve skutečnosti nevíme a jak úžasným dobrodružstvím je poznávání. Je nenápadně přesvědčován, že naopak víme téměř vše – a co nevíme, dozvíme se zítra, nejpozději pozítří… Tajemství již neexistují žádná.

A právě zde nacházíme podobu různě ideologicky založených společností, té socialistické, směřující za normalizace ke komunismu, a té současné kapitalistické, zaměřené na blahobyt. Jsou to světy bez tajemství, bez hloubky, bez zjevovaného smyslu. Jsou to prostory, kde jedinec v jednom případě nesmí svobodně smysl hledat a objevovat, v druhém případě na jeho hledání a prožívání rezignuje pod vytrvalým tlakem systému, který ho od smyslu odvádí k vlastnění a konzumování.

Smysl je to, co se zjevuje jen tehdy, když je hledán. Smysl nemůže být nikdy nalezen definitivně a pro někoho jiného, je pouze objevován, stále znovu odkrýván, vždy jen pro nás osobně, pro každého z nás. Nelze jej zachytit a předat někomu dalšímu, lze ho spatřit, spíše jen zahlédnout, jako zjevení žité skutečnosti. Tuto zkušenost jsme za normalizace nesměli zakoušet, abychom nezatoužili po větší svobodě. Výjimky se ale vždy našly, pro mne to bylo setkání s Vonnegutovou Groteskou v představení Petra Lébla. Každý z nás starších má svou osobní zkušenost záblesku svobody z té doby.

V západním světě jako by nám nic nebránilo prožívat smysl, ale snadno, příliš snadno, se od jeho hledání necháváme odvést. Končíme ve stejné šedi a průměrnosti, v jaké přežívali normalizační kvaziobčané. Náš osobní i společenský život ztrácí smysl, náhradou bývá často závislost – na alkoholu, na lécích, na jiných drogách. Celá dnešní doba a celý západní svět, zdá se nám, potřebují změnu. Ale změnu potřebujeme především my sami.

Jednou z cest k uzdravení a znovunalezení smyslu je uvědomování si sebe sama v terapeutické vztahu. Psychoterapie člověku znovu otevírá možnost prožívat život tvořivě, v kontaktu se sebou i s druhými, a pomáhá mu vytvářet krok za krokem i novou, zdravější společnost.

K čemu je dobrá psychosomatika?

Některé fyzikální jevy mají duální povahu. Známým příkladem je světlo. Někdy můžeme popsat světlo jako proud fotonů jindy jako vlnění. Dualitu světla objevil Albert Einstein, když objasnil fotoelektrický jev v roce 1905 a v roce 1921 obdržel za svůj objev Nobelovu cenu. Později zjistil Louis de Broglie, že duální povahu mají všechny elementární částice.

Z každodenní zkušenosti ale víme, že duální charakter má mnoho jevů běžného života. Na opadanou omítku domu můžeme pohlížet jako na lokální poruchu, která vyžaduje zákrok experta na zdění a omítání, případně zásah odborníka na rozvody vody, která uniká z popraskaného potrubí a narušuje strukturu zdiva. Jindy ale tentýž jev, opadanou omítku, vnímáme jako příznak systémové poruchy, který signalizuje, že je narušeno podloží základů domu. V takovém případě by bylo nedostačující, pověřit opravou zedníka či instalatéra; zde je prostor pro spolupráci statika a architekta. Na týž jev je tedy možné pohlížet dvojím způsobem: jako na lokální závadu (povrchovou nebo skrytou) nebo jako na systémový problém, na který opadávající omítka upozornila dříve, než se celý dům zřítil.

Podobně může být užitečné zkoumat i duální charakter nemocí. Některé příznaky dokáže moderní medicína léčit jako lokální defekt jednoho nebo více orgánů. Např. bolest na hrudi spojená s „ucpáním“ koronární tepny a poškozením srdečního svalu vyžaduje rychlý převoz na koronární jednotku a „opravu“ cévy a svaloviny podáním speciálních léků. Tímto způsobem dokáže moderní medicína zachránit život řadě pacientů s akutním infarktem myokardu.

Týž pohled na stejný příznak u jiného pacienta ale nepřináší žádné výsledky. Asi dvě třetiny stavů s bolestí na hrudi totiž není spojeno s ucpáním koronárního řečiště ani s poškozením srdečního svalu. V anamnéze pacientů trpících třeba i opakovaně takovými bolestmi nacházíme místo toho překvapivě často zvýšený psychický stres a sníženou schopnost psychickému tlaku čelit. Podávání „speciálních léků“ pro  takový případ, látek potlačujících napětí či úzkost a navozujících spánek ale vůbec obtíže neřeší, pouze je na omezenou dobu utlumí. Nemocný si na léky vytváří návyk a kromě bolestí řeší záhy ještě další problém – lékovou závislost. Je to pak stejné, jako bychom se snažili porušenou statiku domu vyřešit novou fasádou, z níž budou opadávat stále větší kusy omítky, dokud se nezřítí celá stavba.

Stejné projevy onemocnění můžeme tedy v různých případech vnímat jednou jako příznak místního poškození a jindy zase jako selhávání celého systému. Symptom, např. bolest, neplní v druhém případě signální funkci, upozorňující na lokální problém, jako tomu je u akutního infarktu myokardu, ale signalizuje nerovnováhu v bio-psycho-sociální jednotě celého organismu.

Tak jako u narušené omítky pak nestačí povrchová úprava, ani odhalení hlouběji uložených struktur a jejich oprava. Roli statika a následně architekta v takovém případě plní psychosomatický lékař, který je na základě velmi podrobného vyšetření schopen odhalit přetížení organismu, který bolestí nebo jinými obtížemi signalizuje, že nedokáže odolávat stresu ani změnit podmínky tak, aby došlo ke snížení psychické zátěže.

Je-li porušena statika domu, nestačí volat zedníka nebo instalatéra. Pokud se této chyby dopustíme, hrozí, že dům nakonec opravdu spadne. Stejně tak bolesti a obtíže psychosomatické povahy vyžadují jiný druh vyšetření i léčby než pouze zásah neurologa, internisty, chirurga, gynekologa či urologa, ortopeda nebo dermatologa.

Také příznaky nemoci mohou tedy mít duální povahu. V závislosti na výsledcích základních vyšetření je potřeba zvážit možnost jejich psychického původu a řešit je v ordinaci psychosomatického lékaře. Léčba psychosomatických onemocnění má svůj základ v psychoterapii a rehabilitaci.

Rozhovor pro Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v rámci projektu „Studentská generace 1989“ (kráceno)

Pane doktore, na úvod mi prosím povězte, jak se Vám žilo po revoluci?

Ještě v roce 1989, to jsem byl ve 4. ročníku medicíny, jsem udělal dost bláznivé rozhodnutí. Zkusil jsem splnit si sen a přihlásil se na divadelní akademii. Takže jsem pak studoval pátý rok medicíny dohromady s režií na DAMU, kam jsem se dostal do ročníku výborného profesora Pistoria. Byl to dobrý ročník, kde studovali také Sabina Remundová, Bára Munzarová, Lenka Vlasáková, Saša Rašilov, Martin Myšička a další. V té době jsem už měl dvouletou dceru, o kterou jsem se musel starat. Dopoledne jsem chodil na povinné semináře z medicíny, odpoledne jsem spěchal na DAMU a v noci chodil na brigády. Bylo to opravdu šílené. Jiří Adamíra, který vedl herecký ročník s profesorem Pistoriem, mi tehdy řekl, že nic tak bláznivého v životě neslyšel. A měl pravdu. Vydržel jsem to rok. Během toho roku vyletěly ceny veškerého zboží nahoru a já už jsem nezvládal uživit rodinu. Musel jsem DAMU opustit a dokončit medicínu, abych mohl začít vydělávat. Po promoci jsem ale nesehnal místo. Nevytvořila se ještě soukromá ambulantní sféra a nemocnice byly nacpané doktory k prasknutí. Takže jsem profesní kariéru začínal docela legračně. S čerstvým diplomem z medicíny a jako nedostudovaný režisér jsem nastoupil do hospody v městečku Radnice u Rokycan a tam jsem roznášel pivo. (…) Až po několika měsících jsem místo sehnal a nastoupil na onkologii a radioterapii v Plzni. Primářka oddělení mi ale nedovolila vybrat si atestaci, byl jsem zařazený na radioterapii, což je vyloženě technický obor. Po dvou měsících si mě zavolala a vynadala mi, že tam nejsem od toho, abych si s pacienty povídal. K mému definitivnímu rozchodu s vedením oddělení došlo ve chvíli, kdy primářka utratila peníze nadace pro onkologické pacienty, kterou jsem založil, a s nikým se o tom neporadila. Částečně z protestu a částečně z finančních důvodů jsem z nemocnice odešel a nastoupil k farmaceutické firmě, kde mi nabídli desetkrát vyšší plat. (…) Díky penězům, které jsem nashromáždil, jsem si konečně mohl vybrat obor, který jsem opravdu chtěl dělat a cítil jsem, že pro něj mám dispozice. Vybral jsem si psychoterapii a psychiatrii a v roce 1998 nastoupil jako stážista na psychiatrickou kliniku v Plzni, což znamenalo, že jsem si svou další profesní přípravu musel platit. Zároveň jsem pracoval v psychoterapeutickém středisku ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze u Jitky Vodňanské a přihlásil se k výcviku v Gestalt terapii v institutu Dialog. To byl výborný výcvik. Gestalt terapie má svým způsobem blízko k divadlu, které mě nikdy nepřestalo zajímat a bavit. Takže se mi přes Gestalt přece jen podařilo propojit medicínu i divadlo. Po roce stážování v Plzni mi Fakultní nemocnice dala smlouvu a po dalším roce jsem odešel pracovat do Prahy.

Vy nejste rodilý Pražák?

Narodil jsem se v Plzni. Do Prahy jsme se já a sestra přestěhovali v roce 1969 s matkou, která nastoupila v Divadle za branou u Otomara Krejči. Dlouho, asi 3 roky, jsme ale bydleli bez matky. Vychovávala nás její teta, sestra mého dědečka Otty Synka.

Vaše maminka hrála divadlo?

Matka byla původní profesí dramaturg. Když komunisté v roce 1972 Divadlo za branou zavřeli, pracovala v archivu Národního divadla. Po revoluci se k profesi dramaturga vrátila a pracovala s Jaromírem Pleskotem v Divadle E.F. Buriana. Zemřela v roce 1999 v 61 letech. Matka byla pozoruhodná žena. I když se po většinu života nemohla věnovat své profesi, pomáhala mnoha lidem. Za normalizace tajně zaměstnávala v archivu Národního řadu lidi z disentu, na příklad Vlastu Chramostovou nebo profesora Jana Patočku. Kromě toho se naučila masírovat a pomáhala i tímto způsobem. Otec, který byl herec, působil v Plzni a po revoluci v Praze, zemřel v roce 1993 v 57 letech.

Jak pokračovala vaše profesní kariéra?

Když jsem pracoval u Apolináře ve Středisku psychoterapie a rodinné terapie, měl jsem další pracovní úvazek u primáře Popova na oddělení závislostí. Zároveň jsem působil jako konsiliární psychiatr v Ústavu hematologie a krevní transfúze u profesora Cetkovského. (…) Později jsem uvažoval o práci v zahraničí, ale dostal jsem nabídku pracovat jako vedoucí lékař Psychosomatické kliniky v Praze. (…) Poslední pracovní změna s cílem vydělávat více se odehrála v roce 2007, kdy jsem odešel z místa vedoucího lékaře na Psychosomatické klinice v Praze a nastoupil jako primář v nemocnici v Ostrově v Karlovarském kraji. Tam jsem působil pět let. V Ostrově jsem vybudoval výborný tým, založili jsme tam první lůžkové psychosomatické oddělení v republice, tým byl složený z psychoterapeutů i z rehabilitačních pracovníků. Hodně mě to bavilo a velmi slušně jsem vydělával. Přál jsem si tam přestěhovat rodinu. (…) Ale pak jsem o místo primáře přišel. Ještě v průběhu roku 2010 jsem byl oceňován jako jeden z nejlepších zaměstnanců nemocnice a už v únoru 2011 jsem se musel poroučet. Došlo k tomu v souvislosti s korupční kauzou, na kterou jsem chtěl upozornit a která se týkala tehdejšího prezidenta Klause. Vedení nemocnice dostalo strach a tak jsem přišel o skvělou práci i o bydlení v Ostrově.

Když se na to dívám z odstupu, dá se říci, že jsem na začátku roku 2011 zkrachoval, a trvalo půl roku, než jsem se znovu postavil na nohy. Hodně mi pomohli příbuzní. Můj strýc, spisovatel Ivan Klíma, mi půjčil svůj dům kousek od Mníšku pod Brdy, kde jsem mohl přechodně bydlet. Tak jsem se ocitl na Dobříšsku. Práci jsem si našel v nemocnici v Příbrami. O dva roky později jsem si na Dobříši koupil byt. Bylo to složité období, ale dnes, pár let od toho krachu, je to vlastně lepší, než to bylo. V Ostrově jsem se strašně přepínal. Pracoval jsem i 16 hodin denně a někdy sedm dnů v týdnu, asi bych to dlouho nevydržel. Takže je možná dobře, že to takhle dopadlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pracuji teď ve velmi hezké ordinaci v Příbrami, mám pacienty, o které se rád starám, do Prahy jezdím dělat terapie, které mne baví, a ještě jsem začal dělat výcvikového lektora v psychoterapeutickém institutu v Praze. Takže dnes jsem spokojený.

Politika Vám tedy do života zasáhla pořádně.

Za to si můžu sám. Kdybych držel ústa…, ale to pro mě nebylo možné. Já jsem Klause nemohl vystát. Vím samozřejmě, že zradu revoluce, to, že celý polistopadový vývoj šel do kytek, nezpůsobil jeden člověk, ale Klaus na tom měl podle mne lví podíl. Vím od lidí z ODS, že dupal po všem, co bylo demokratické, byl na příklad i proti přijetí Listiny základních práv a svobod. Myslím si, že chtěl už tehdy zavést autoritářský režim, jenže se mu to nepovedlo. V době, kdy se stal prezidentem a všude se rozmáhala korupce, jsem ošetřoval v nemocnici člověka, který měl nastoupit do kriminálu za přijetí úplatku, ale při tom dopředu věděl, že bude omilostněn prezidentem také na základě úplatku. Jak je to vůbec možné, ptal se mne s pláčem. Říkal jsem si, že něco musím udělat kvůli němu i kvůli nám všem. Hned jsem kontaktoval právníka s dotazem, zda je možné ohlásit podezření na korupční jednání prezidenta nebo někoho z prezidentské kanceláře, jenže celá věc tehdy podléhala lékařskému tajemství. Lékaři skutečně neměli povinnost hlásit skoro nic, ohlašovací povinnosti podléhaly jen ty nejtěžší zločiny. Tak jsem alespoň vše velmi podrobně zapsal do dokumentace. Když to pak vedení nemocnice zjistilo, dostali strach a postarali se o mé odstranění. Když jsem se později dozvěděl, že nový trestní zákoník podstatně zúžil lékařské tajemství a naopak rozšířil pod trestem ohlašovací povinnost i na činy související s korupcí, tak jsem tu kauzu po poradě s právníky ohlásil. Hodně lidí mne tehdy oceňovalo, ale také mne mnozí kritizovali za to, že jsem podrazil pacienta, ale mně chování prezidenta a jeho kanceláře přišlo tak odporné, že jsem to prostě musel udělat. Ryba smrdí od hlavy, říkal jsem si tehdy. Věděl jsem sice, že se s největší pravděpodobností nic neprokáže, alespoň se to ale na chvíli medializovalo a té obludě, která tehdy byla na Hradě a která tu pomáhala zavést mafiánský kapitalismus, to ještě více pokazilo pověst a omezilo snad její politický vliv. Obrátit se také na média mi tehdy poradil Ivan Klíma, můj strýc. No, a po tom všem nastoupilo na Hrad další strašidlo.

V mládí se Vám Zeman přitom docela zamlouval?

On byl ze začátku úžasný, vtipný, chytrý člověk, během Sametové revoluce jsme z něj byli nadšení, když jsme s ním dělali rozhovor pro náš studentský časopis. Dneska je to alkoholem poškozený pacient s alkoholovou demencí. Jenom díky tomu, že měl IQ 160, je vůbec schopný utvářet souvislé věty… Alkohol ho téměř zničil. Někdy si říkám, že je to vlastně docela adekvátní, že tahle alkoholická troska je teď na Hradě, protože problém závislosti se bohužel týká celého národa. Když se podíváte po Česku, je to katastrofa. My jsme alkoholová velmoc. Je tu nejvyšší spotřeba alkoholu na hlavu, nejvyšší počet závislých lidí na světě i nejvyšší počet mladých lidi závislých na alkoholu. Předčili jsme už i své bratry z Východu. Kohokoliv v ordinaci se zeptám na alkohol, tak řekne – nemám problém s alkoholem. Ale když se vyptávám podrobněji, ukáže se, že naprostá většina lidí má nakročeno do závislosti nebo už jsou závislí. Normou se stalo každodenní pití. Kdo pije jenom jednou týdně, tak se považuje téměř za abstinenta nebo si připadá divný, protože do společnosti nezapadá. Tady už se lidi neumí bavit o čaji a kávě nebo jinak. Na každém společenském setkání se pije alkohol. A národ to vůbec nevnímá, nevidí to ani intelektuálové, kteří nadávají na Zemana. Spousta z nich má problém s alkoholem taky, tak jako Zeman. Zeman je tak v jistém smyslu skutečným reprezentantem tohoto národa, jak jsem už řekl. Bohužel. Moc se těším, až skončí, neumím si představit, že by byl znovu zvolen. Už i jeho voliči vnímají, že je to troska. Doufám, že v prezidentských volbách vyhraje Drahoš, ale obávám se, že premiérem bude Babiš.

Dá se na základě Vaší pracovní zkušenosti reflektovat stav společnosti?

To je moc smutný pohled. Lidé řešili i dříve mnoho problémů osobních, vztahových, pracovních. Čeho ale v naší době extrémně přibývá, to je závislostní a finanční problematika. Spousta lidí je strašně zadlužená, neschopná splácet řadu půjček, které si nabrali. Takže moje poznání za 20 let praxe je, že národ hloupne z alkoholu a mentálně slábne. Během staletí bylo několik vln emigrace. A elity prostě všechny odešly. Velká část národa jsou lidé s IQ mezi 80 až 90, kteří jsou skutečně schopní nabírat si půjčky na to, aby spláceli ty předchozí. A vůbec jim to nepřijde divné. Říkávám, že Česko neohrožuje žádný terorismus, Češi jsou nebezpeční sami sobě a zničí se nadměrným užíváním alkoholu.

Dnes je tendence odvádět pozornost lidí ke spotřebovávání, nakupování, výkonu. Vaší prací je přivádět člověka k sobě. Jak moc Vám ji tento společenský trend ztěžuje?

Pořád je určitá část lidí, kteří na sobě pracovat nechtějí, preferují tu možnost se sebou manipulovat, to znamená užívat léky. Ale je i spousta lidí, kteří nechtějí léky užívat nebo se na ně spoléhají minimálně a chtějí na sobě pracovat, přejí si své problémy vyřešit. Takže jsou tací i tací. Já osobně nepatřím k odpůrcům léků, psychofarmaka nijak nezavrhuju. Naopak si myslím, že je skvělé, že jsou k dispozici, je řada případů, kdy bych bez nich neuměl lidem pomoct. Vezměte si psychotiky nebo mentálně retardované lidi… Samozřejmě, kdybychom měli tak bohatou společnost, jako je ve Skandinávii, a každý takový pacient by mohl mít svého asistenta, pak ano, pak by bylo možné jim pomoci i jinak než medikamentózně… Na druhé straně jsou tu přetížení lidé nebo lidé, kteří žijí v nešťastných vztazích, a teď chtějí antidepresivum, a vlastně chtějí pokračovat v tom, co jim škodí. Je to jako by je bolel zub, vzali si léky na bolest a dál jedli čokoládu. To nejde. Takovým pacientům říkám, že by bylo dobré problém vyřešit, třeba ne hned, ale jednou to bude určitě nutné. Tohle je potřeba s lidmi stále probírat, mluvit s nimi a naslouchat jim. A to chce určitou zkušenost, to je na mé práci zajímavé. Psaní prášků samo není zas tak složité.

K jakým hodnotám můžete vést pacienty, jak je můžete motivovat, když mají potíže?

Snažím se uvažovat o každém pacientovi v kontextu bio-psycho-sociálního modelu nemoci, který je ale vlastně čtyřrozměrný, protože k němu patří ještě dimenze spirituální. V žádném případě ale do téhle roviny nezařazuju církevně zformovaná nebo zformulovaná poselství. Spiritualita je pro mne naopak něco, co si člověk sám hledá, co objevuje skrze sebe a sám v sobě. Spirituální rozměr se pro mě nerovná náboženský, i když pro někoho to tak může být. Naopak, někteří pacienti z náboženského prostředí mají značné problémy, jak žít svůj vlastní život sami za sebe. Bývá u nich dost vnitřních imperativů, které jim znesnadňují svobodný život. Musí být správní, hodní, musí všechny milovat, na nikoho se nesmí zlobit. Často přicházejí s velkými pocity viny. Objevují dost těžce a bolestně, že ve skutečnosti nežijí spirituální život, ale prožívají hlavně svůj strach ze života. Provázet lidi ke skutečné spiritualitě v psychoterapii je nesmírně hluboký zážitek i pro terapeuta. Je to jako stvořit nový život, když se člověk, kterého provázíte, probudí k vědomému žití a začne prožívat skutečnou duchovnost nezávislou na jakýchkoliv autoritách.

Vnímáte, že jdeme raději na skleničku, než abychom řešili tyto věci?

Nechali jsme se zlákat konzumem. Ale všichni máme svobodu uvědomit si to a začít žít jinak. Nekonzumovat, nežít výkonový život a jít spíše do hloubky a skutečně život prožívat.

(28.6.2017, Pod kaštany 3, Praha 6; druhá část rozhovoru následuje)

Druhý rozhovor po roce

Začnu otázkou, jaká je vaše první asociace, když se řekne listopad 1989?

První asociace je obraz Národní třídy a průvod, který tam jde. A hned si vzpomenu na svou kamarádku, spisovatelku Zuzanu Brabcovou, která se mnou šla tím průvodem z Albertova. Někde na začátku Národní třídy mi řekla – jdu domů, mám strach. A odešla. Zůstal jsem, i když jsem se samozřejmě také bál. Byl jsem v první řadě před štíty ozbrojenců a když nás začali mlátit, zůstal jsem klečet na zemi a modlil jsem se. Za záchranu téhle země a pád komunismu. Bál jsem se, že nás zabijí, ale v duchu jsem myslel na svou dvouletou dceru a přál si pro ni svobodnější svět. Někdo z demonstrantů mne popadl a odtáhl mne pryč.

Myslíte, že Váš život nějak ovlivnila ta zkušenost, že jste byl při tom?

Určitě mi to dalo něco, co moc lidí asi nemá, totiž zážitek, že revoluce skutečně proběhla, že to nebyl žádný podvod, respektive ať ji zinscenovala nebo organizovala jakákoliv tajná služba, ten vklad, který jsem do toho přinesl já osobně, je pro mne naprosto nezpochybnitelný. Pro mě to dobře dopadlo, přežili jsme a režim se změnil. Ten, v kterém žijeme, není bezchybný, ale rozhodně je lepší než ten, ve kterém jsem vyrůstal.

Vy jste měl později problém v souvislosti s prezidentskou amnestií Václava Klause. Myslíte, že v tom také hrála roli zkušenost s revolucí?

Asi ano. V době, kdy došlo k té záležitosti s amnestií, jsem ještě společnost vnímal revolučně, totiž, že si většina lidí demokracii přeje a ti pánové nahoře nás o ni chtějí připravit. Za těch pár let, co od té doby uplynuly, jsem změnil názor. Vidím, že společnosti na demokracii moc nezáleží, touží hlavně po materiálním blahobytu a nějaké vyšší hodnoty jsou jí celkem ukradené. Jistě ne všem, ale většině ano.

Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo před volbami. Co říkáte tomu, jak to dopadlo?

Je to pro mě zklamání, bez ohledu na politiku. Pokud někdo preferuje orientaci na Východ, je to jedna z možností, já si ji nepřeju, ale respektuju, že někdo ano. Tady ale nejde o politiku, tady jde o lidské kvality. Já nedokážu pochopit, jak někdo může zvolit člověka, který otevřeně lže a chová se k druhým lidem sprostě. To, že je to lidem jedno a že jejich prezident může žvanit, co se mu hodí do krámu, to je pro mě velké zklamání. Život ve svobodě si lidé možná představovali jednodušší. Diskuse v parlamentu je nebaví, dohadování v koalicích je nebaví, asi jsou z toho handrkování otrávení a dali by přednost nějakému autoritativnějšímu systému.

Myslíte, že vaše studentská generace z roku 1989 má své společenské místo, vnímáte ji jako generaci, která společnost nějak rozhýbává?

Jestli rozhýbává, to nevím, ale určitě to je generace, která má svoje reprezentanty, která je viditelná ve svých představitelích.

A jak si připadáte Vy jako příslušník té generace?

Mně osobně se daří dobře, jsem spokojený, je mi ale líto, že se společnost vyvíjí způsobem, kterým se vyvíjí. Nenaříkám, ani si nestěžuju. Může být hůř. Ale hůř už dřív bylo a naši předkové se s tím také nějak vyrovnávali. Tak, pokud bude opět zle, budeme se s tím také potýkat.

Jak to vysvětlujete dětem, tu situaci?

Pokud jde o ty mladší, čtrnáctiletá dvojčata, je pro mě obtížné s nimi o minulosti mluvit. Zatím mají pocit, že jsou to věci, které se jich absolutně netýkají. Snažím se s nimi hovořit o tom, co bylo, podaří se mi probudit jejich chvilkový zájem, ale je to velmi povrchní. Nedochází jim ještě, jak to pro ně může být důležité. Já se obávám, že si vůbec neuvědomují, že by mohla nastat nějaká změna, že si představují, že celý život budou připojení na síť a budou konzumovat data a jejich hlavní starostí bude, kolik těch dat bude, a nic jiného nebudou řešit. To je samozřejmě nadsázka. Studují, chystají se jít na střední školu, ale chybí jim vědomí historických souvislostí. Tak to myslím. Starší dcery jsou už v tomhle směru moudřejší a zajímají se více.

A co lidé z generace Vašich rodičů? Reflektujete, jak oni smýšlejí o současné době?

Mám dojem, že u většiny převládá určitá nostalgie po starých časech. Ne po komunismu, ale po jiném způsobu života, kdy jsme nebyli obklopeni takovým množstvím technologií. Lidé bývali více spolu, povídali si, zpívali, společně si hráli. Pro jejich generaci je zřejmě obtížné pochopit ten technologický úprk. Ono není divu, digitální komunikace nemá žádný precedent, představuje zcela novou zkušenost a i moje generace se s ní musí vyrovnávat.

Před téměř rokem uspořádali studenti na Národní třídě průvod a křičeli – Díky, že můžeme. Mysleli tím, že můžeme žít ve svobodné zemi a mysleli to jako poděkování právě Vaší generaci za to, že vůbec ta revoluce proběhla. Je Vám to sympatické?

Je. Ale upřímně řečeno, čekal bych od dnešních studentů, že už se začnou ozývat více, protože mně už se politická situace zdá kritická. Obávám se, že studenti řeší jen svůj osobní život a o společné záležitosti, kterými by měla žít občanská společnost, tak o ty se moc nezajímají. Můžu se ale mýlit, tolik studentů zase neznám.

Někdy se objeví komentáře, že studentští vůdcové revoluce jsou bývalí svazáci, dokonce funkcionáři…M. Pajerová se proti takovému nařčení, například od Petrušky Šustrové, brání.

Paní Šustrová má pravdu, tak to bylo. Naprostá většina studentů byla v SSM. I já jsem byl. Hrozně jsem se za to styděl a zlobil se sám na sebe, byl to prostě vnitřní konflikt, který jsem v té době neuměl vyřešit. Neměl jsem odvahu vzepřít se rodičům a říct jim – ne, do žádného SSM nepůjdu, jestli se nedostanu na školu, je mi to fuk, protože jsem na druhé straně cítil jistou zodpovědnost ke své rodině. Takže paní Šustrová má naprostou pravdu, tak to bylo. My jsme žili schizofrenně, téměř celá tak zvaná komunistická společnost byla schizofrenní.

Jak jste se Vy osobně změnil od roku ´89, kam jste se posunul?

To asi nesouvisí s politikou, ale spíše s mou profesí, s výcvikem, kterým jsem prošel, který mi velice pomohl k nalezení sebe sama a také k určité vnitřní spokojenosti a klidu, k vyrovnání se třeba i s tou schizofrenií, kterou jsem v sobě nesl.

A co Vaše tehdejší ideály, musel jste postupem času rozcházet se svými tehdejšími představami o světě?

Asi jsem tím, že jsem vyrůstal v nesvobodném režimu, přikládal politice větší význam, než jaký ve skutečnosti má. Obecné záležitosti jsou samozřejmě důležité, ale politika není to nejdůležitější. V každém režimu se dá žít svobodně, i v tom nesvobodném. To je asi poznání, ke kterému jsem došel. Myslel jsem si tehdy, že za všechno můžou komunisté, takhle jednoduše a ploše jsem na to nahlížel. Dnes vidím, že to tak nebylo, spoustu problémů jsme si způsobovali sami a způsobujeme si je dál. Není všechno v politice, problém je vždy v lidech samotných, a to je pro mě vlastně osvobozující poznání. Proto mě tak moc nezúzkostňuje, co se tady bude dít dál. Samozřejmě bych si přál, aby se stát rozvíjel demokratickou a prozápadní cestou, ale to je moje preference a někdo má jinou a mě to zas tak moc neleká. Pokud by přišla další totalita, tak je to jen další životní úsek, zase jiná historie, opět začnou jiné úkoly. Ale nemyslím si, že bych přestal žít nebo že by všechno ztratilo smysl. Mezilidské vztahy budou dál… Naopak dnes to vidím tak, že v totalitním režimu fungovaly někdy mnohem hlubší vztahy, pevnější než dnes. Lidé nějak více drželi při sobě, alespoň některé skupiny. Takže, v každé době a v každém režimu lze najít něco dobrého.

Ještě jsme dneska nemluvili o Vaší práci. Vy lpíte na rozlišování mezi psychiatrií a psychoterapií.

Jsou to dva rozdílné obory, ale úplně přesně se oddělit nedají. Když mluvím s člověkem, který má nějaké trápení, a zkouším s ním přijít na to, co by mu mohlo pomoci, tak zvažuji různé možnosti a někdy jsem vděčný za to, že existují léky, nepatřím k psychoterapeutům nebo psychosomatikům, kteří zatracují klasickou medicínu, vůbec ne. Jsem rád, že máme léky k dispozici. Ale myslím si, že je potřeba s nimi zacházet opatrně a tam, kde je to možné bez nich, tak nabízet lidem na prvním místě psychoterapii, když mají vlastní vnitřní zdroje na to, aby své problémy řešili bez medikace.

Ještě jsem se chtěla zeptat na Vaše osobní životní mezníky. V minulém rozhovoru jste mluvil o krachu, který nastal poté, co Vás propustili kvůli Vaší reakci na Klausovu amnestii.

Přišel jsem o dobře placené primářské místo, také jsem ztratil bydlení, místo, kde jsem žil. Krátce před tím se se mnou rozvedla moje poslední žena, takže ano, v té době to byl krach. Ale pamatuju si velmi živě, že už tehdy jsem se to snažil neprožívat jako prohru. Ve chvíli, kdy se to dělo, tak jsem si slovo krach ani nepřipouštěl. Ale vnímal jsem odporný způsob, kterým se mě zbavili, vnímal jsem svého kolegu, který se do té doby ke mně stavěl jako můj kamarád a který se pak zachoval velmi podle, podrazil mne, protože mu slíbili mou pozici. Tak spíš jsem čelil tomu běžnému lidskému… zlu je snad moc silné slovo, takové nízkosti, řekl bych, podlosti a ubohosti. Ale snažil jsem se tomu moc nepropadat, nepřipadat si jako oběť. Už tehdy, přestože jsem byl bez práce a nevěděl jsem, kde budu žít, tak jsem si říkal – ne, to není prohra, to je nová životní příležitost. A potvrdilo se to. Na pár měsíců jsem šel dělat do LDN. A už to byla úžasná zkušenost. Bylo to tam skvělé.

Na oddělení LDN že to bylo skvělé?

Skutečně. Pro většinu pacientů i lékařů je to asi dost hrozné místo. Ale pro mne to byla opravdu nádherná zkušenost. S těmi starými lidmi jsem si ohromně povídal. Podobě jako tenkrát pacienti na onkologii, kde jsem začínal, i staroušci byli vděční za to, že s nimi někdo mluví. A u některých z nich jsem snad i udělal nějakou, dalo by se říci, psychoterapeutickou práci. Samozřejmě, šlo především o těžká témata. O téma stáří, přijetí bezmoci a vůbec o akceptaci konečnosti života. Díky tomu jsem si tam sám ujasnil, jak se vlastně na stáří a smrt dívám.

Bojíte se stáří?

Myslím, že stáří lze vnímat jako určitý spirituální vrchol života. Samozřejmě, že člověka prověří až ten okamžik, ale v tuhle chvíli můžu říct, nechci Vás šokovat, ale já se na stáří těším.

A našel byste ještě nějaké mezníky kromě toho, co jsme říkali?

V osobním životě jsem prožil ještě několik kotrmelců. Ale přestože se můj partnerský život vyvíjel složitě, jsem nyní velice spokojený. Mám skvělou přítelkyni, s kterou si výborně rozumíme po mnoha stránkách.

V minulém rozhovoru jste zmiňoval, že Vaše práce má ještě čtvrtý, spirituální rozměr. Mluvil jste o tom, že rád pacienty probouzíte. Mohl byste mi říct, co s pacienty v tomto ohledu děláte?

Snažím se je přivést k sobě samým. Ani bych ale neřekl, že to dělám já, ale nějak jsem toho účasten. Rozhovorem, vztahem, možná pár dobře položenými otázkami. Těžko říct, ono je to u každého něco jiného. (…)

Vůbec naším problémem je, že neumíme život skutečně prožívat?

Jak se to dělá, prožívat svůj život? Přesně to říci neumím, ale myslím, že to nějak souvisí s překonáním strachu. Jde o to nebát se dělat chyby, nebát se zkrachovat, experimentovat se životem. Ale způsobů, jak si bráníme v prožívání života, je pochopitelně více.

Máte ještě nějaký recept na to, jak se člověk může dostat z nějaké osobní krize?

Mně pomáhá zvědomovat si zázračnost bytí v jeho jednotě, obracet se k Nejvyššímu Jedinému, jak o něm hovoří třeba Bhagavadgíta, nebo k tvůrčímu Slovu, jak o něm píše Janovo evangelium. Zdá se mi ale, že lidé hodně spiritualitu zaměňují s morálkou. Morálka je jistě velice důležitou součástí našeho života, ale není to to samé co spiritualita. A tím, že si tyto dvě oblasti lidé nějak neadekvátně propojují nebo je zaměňují, tak si znesnadňují přístup do spirituální dimenze, kterou máme ve skutečnosti přímo před nosem. Jenže zahlédnout metafyzickou skutečnost předpokládá, že jste sami sebou a stojíte pevně nohama na zemi. Ale právě to není lehké. A někdy člověk musí udělat i velmi problematické věci, aby se sám k sobě dostal a ukotvil se. Být sám sebou není zadarmo, řekl bych, člověk si musí sám sebe vybojovat. Nějak vyvzdorovat na životě, vyzápasit. A zápas není bezbolestný, není bez šrámů, a není také bez toho, že někoho zraníte.

Takže dělat chyby je vlastně cesta?

Je to moje zkušenost, že bez chyb to nejde. (…) Jinak hrozí, že zůstanu stát na místě a ztratím kontakt sám se sebou i s tím, co mne přesahuje.

Rozhovor vedla Mgr. Pavlína Havlová

Zdravotní komplikace dlouhodobého užívání benzodiazepinů a Z-hyponotik a jejich léčba

   Ačkoliv oficiální doporučení omezuje užívání benzodiazepinových sedativ a hypnotik a Z-hypnotik na dobu maximálně 4-6 týdnů, setkáváme se v praxi s vysokým počtem pacientů, kteří užívají tuto léčbu měsíce, roky i desítky let. Při tom i pouze občasné, ale dlouho trvající užívání je spojeno se značnými riziky a snižuje významně kvalitu života pacientů, zejména seniorů. Riziky nadužívání a závislosti se budu zabývat v první části své přednášky.

   Přestože je problematika lékového abusu vnímána obecně jako závažná, nejsou k dispozici relevantní data o počtu závislých (F132 dle MKN-10) a škodlivě užívajících (F131) pacientů v ČR. Z dat ÚZIS vyplývá, že závislých na benzodiazepinech je v ČR řádově necelá tisícovka, což představuje asi desetinu promile celé populace. Oproti tomu údaje o závislých pacientech na těchto lécích z jiných západních zemí se pohybují v řádu až desítek procent.

   Na základě pravděpodobné spotřeby odvozené z databáze SÚKL o dodávkách jednotlivých preparátů do lékáren jsem se pokusil o provedení alespoň velmi hrubého odhadu počtu pacientů závislých a škodlivě užívajících návyková sedativa a hypnotika v ČR. Stanovené výsledky jsem porovnal s údaji ze srovnatelných zemí. Můj odhad spíše potvrzuje obavu, že jsme také v ČR svědky pandemie abusu benzodiazepinů a Z-hypnotik, rozšířené zřejmě v celém západním světě.

   V druhé části přednášky stručně představím léčebný postup, který jsem během let své praxe vytvářel a postupně přizpůsoboval potřebám pacientů. Vychází z doporučeného postupu léčby závislosti na sedativech a hypnotikách, rozšiřuje ho však způsobem, který má zásadní vliv na efektivitu této léčby, včetně radikálního snížení počtu recidiv. V letech 2012-2018 bylo v Psychiatrické ambulanci ONP tímto postupem úspěšně odléčeno kolem 500 pacientů. Zdravotní stav i kvalita života většiny z nich se po vysazení sedativ a hypnotik výrazně zvýšily. U dalších desítek nemocných léčba probíhá.

   Mé zkušenosti ukazují, že používaný léčebný postup je efektivní a není pro lékaře nijak časově náročný. Úspěšné vysazení návykových léků je tak možné realizovat i v ordinacích praktických lékařů. Vyžaduje pouze správnou edukaci pacientů, kterou by měl provádět lékař, a předání rozpisu s instrukcemi pro postupné snižování substituční léčby, klonazepamu či diazepamu. Ty může předávat i sestra. Pro úspěch je rozhodující správné klinické vedení a postupné převedení na nenávykovou medikaci, která je bez preskripčního omezení. Pouze ve výjimečných případech je nutná psychoterapeutická podpora nebo hospitalizace.

Abstrakt pro Konferenci praktických lékařů v Olomouci, duben 2019

Přednáška o závislostech na benzodiazepinech a Z-hypnotikách v Olomouci v dubnu 2019 – některé reakce:

Vážený pane doktore, vyslechla jsem vaší přednášku v Olomouci na kongresu praktických lékařů, která se zabývala závislostí na benzodiazepinech. Na přednášce zazněl postup převedení z BDZ na Rivotril gtt s tím, že schémata převodu byste nám laskavě poskytl na vyžádání. Přednáška se mi velice líbila a musím souhlasit s vašimi zkušenostmi a závěry, zabývám se částečně ve své ordinaci také řešením této závislosti s větším i menším úspěchem, zatím jsem řešila pomocí SSRI. Nyní se snažím řešit jednu velmi torpidní a silnou závislost, proto si dovoluji vás oslovit, zda je možné schéma zaslat. Děkuji. S pozdravem MUDr. Alena Bendová

Dobrý den, v návaznosti na Vaši přednášku na kongresu v Olomouci bych Vás touto cestou ráda poprosila o zaslání tabulek na vysazování BZD. Předem moc děkuji. S pozdravem MUDr. Romana Vrtělová

Vážený pane doktore, včera jsem si se zájmem poslechla Vaši pěknou a velmi přínosnou přednášku o dlouhodobém užívání BZD a hypnotik a léčbě závislosti na nich. Jsem praktická lékařka, s touto problematikou se denně setkávám zejména u svých starších pacientů a chtěla bych jim zkusit pomoci, aniž bych je hned odesílala do odvykací poradny. Nabízel jste nám na přednášce materiály, které by nám praktikům mohly pomoct a napovědět při léčbě těchto závislostí. Ráda bych Vás tedy o ně požádala, až budete mít chvilku času. Předem moc děkuji a přeji hezké dny. S úctou Dr. Radka Kociánová.

Přesunout se na začátek