Foto©Tomki Němec/400asa – se souhlasem autora
Na fotce pana Němce jsem vpravo pod rukou držící transparent. Když jsem letos fotku poprvé viděl, vzpomněl jsem si živě, nač jsem na Národní myslel. Vzpomínal jsem na svého děda Ottu Synka, komunistického poslance, a jeho bratra Viktora. Dědečka mučili a popravili nacisti. Bylo mu čtyřicet jedna let. On i Viktor zemřeli, abychom my mohli žít. Na Národní jsem myslel na to, že budeme možná muset přinést stejnou oběť pro ty, kteří přicházejí po nás. Mé dceři byly tehdy dva roky.
Než se dal kordon policistů do pohybu, pamatuju se, že jsem zůstal klečet sám na zemi před nimi. A modlil jsem se. Za tuto zemi, za svobodu pro nás pro všechny. Ne za růst domácího hospodářského produktu, ne za vyšší mzdy! Ale za možnost svobodně dýchat, pohybovat se, volně šířit i přijímat myšlenky, za možnost setkávat se beze strachu! Pak mne někdo zezadu chytil pod rameny o odtáhl do davu ostatních demonstrantů.
Má touha po svobodě se naplnila. Lidí, kteří si museli nakrást miliony či miliardy, aby si splnili svůj vlastní sen, je mi líto. Necítím k nim žádný hněv, ani nezažívám pocit křivdy. Lituju, že jejich smýšlení o životě zůstává tak chudobné.
Žijeme sice ve svobodě, tu je ale třeba bránit. Už ne proti nacistům, ani proti komunistům. Ale proti lidské hlouposti a hrabivosti, které se nezastaví před ničím. U moci jsou lidé, kteří pošlapávají Ústavu a přizpůsobují zákony tak, aby si mohli nakrást více. Právní stát a svobodná média jsou kvůli takovým lidem v ohrožení.
Nedejme si ukrást to, oč jsme v listopadu 1989 usilovali! Braňme svobodu slova a spravedlnost v naší zemi, v Evropě a kdekoliv na světě! K tomu je ale třeba začít u sebe. Svobodný může být jen ten, kdo je především svobodný sám v sobě.
Martin Konečný, 21/11/2019