Tento článek vyšel v Lidových novinách 15.2.2012
O burnout syndromu toho bylo již mnoho napsáno, existuje i množství webových stránek, které
se tomuto problému věnují. Celkem všeobecně se proto ví, že jde vlastně o stav deprese, která se
rozvíjí v kontextu určité pracovní situace. Objevuje se zejména u pomáhajících profesí (učitelé,
lékaři, sociální pracovníci, terapeuté) a také u lidí, kteří do zaměstnání vstupují sice se zdravým
nadšením, ale také s nereálnými očekáváními. Později „vyhořelí“ zažívají naopak zklamání
z práce, únavu a sníženou pracovní výkonnost, jsou v zaměstnání konfliktní, podráždění, hůře se
soustředí na práci a více zapomínají, vyhýbají se spolupracovníkům, připadají si nedocenění. Při
prohlubování obtíží postihuje deprese i oblast jejich osobního života, začínají se vyhýbat také
přátelům, jsou trvale smutní, mají potíže se spánkem, ztrácejí zájem o sexuální život, často stonají,
nadužívají návykové látky a více času tráví sledováním televize. V neposlední řadě prožívají ztrátu
životního smyslu.
Poprvé byl syndrom vyhoření popsán americkým psychoanalytikem Freudenbergerem,
který pracoval jako dobrovolník po mnoho let v terapeutických komunitách se závislými. Stojí
za pozornost, že byl syndrom vyhoření poprvé popsán právě u lidí nadužívajících alkohol a
drogy. Nedávno zveřejněná studie, která sledovala intenzitu vyhoření mezi praktickými lékaři
v Holandsku, zjistila vysoký stupeň vyhoření až u 40% praktiků. V našich podmínkách může být
postižení lékařů ještě vyšší.
Na burnout syndrom lze ale pohlížet i z pozitivního hlediska. Tak jako každá deprese je i pracovní
vyhoření krizí, která se může stát příležitostí pro obnovu cestou hledání odpovědí na základní
otázky: kdo jsem, co potřebuji, abych byl v práci a v životě vůbec spokojený, které potřeby jsem
dosud dostatečně neuspokojoval a které zcela ignoroval, a také – co dává mému životu skutečný
smysl?
Mimo pomáhající profese se tak burnout syndrom objevuje spíše jako krize hodnot u lidí,
kteří přecenili pracovní oblast jako zdroj svého životního smyslu. Je tedy zároveň šancí k revizi
hodnotového systému a nastolení nové rovnováhy mezi potřebami biologickými, psycho-
sociálními a spirituálními. Základní metodou léčby je v akutních případech krizová intervence a
dále psychoterapeutické poradenství, v závažných případech dlouhodobá existenciálně zaměřená
psychoterapie. Pro řešení těžkého syndromu vyhoření jsou proto vhodné například Logoterapie,
Daseinsanalýza nebo Gestalt terapie.
Prevence syndromu vyhoření je v zásadě dvojí. V oblasti osobní psychohygieny je důležité
nezanedbávat rodinný život, mimopracovní sociální kontakty, rozvíjet osobní zájmy a v neposlední
řadě spirituální aktivity. Druhou oblastí jsou konkrétní manažerská opatření při řízení práce. U
učitelů se v různé míře využívá studijního volna, u lékařů a terapeutů zejména supervize. Důležité
jsou také další vzdělávání a kariérní postup, který umožňuje přechody na nové pracovní pozice a
s tím spojené změny pracovních povinností.
Martin Konečný, psychiatr a psychoterapeut
www.psychosomatika.net
Syndrom vyhoření jako šance
O burnout syndromu toho bylo již mnoho napsáno, existuje i množství webových stránek, kterése tomuto problému věnují. Celkem všeobecně se proto ví, že jde vlastně o stav deprese, která serozvíjí v kontextu určité pracovní situace. Objevuje se zejména u pomáhajících profesí (učitelé,lékaři, sociální pracovníci, terapeuté) a také u lidí, kteří do zaměstnání vstupují sice se zdravýmnadšením, ale také s nereálnými očekáváními. Později „vyhořelí“ zažívají naopak zklamáníz práce, únavu a sníženou pracovní výkonnost, jsou v zaměstnání konfliktní, podráždění, hůře sesoustředí na práci a více zapomínají, vyhýbají se spolupracovníkům, připadají si nedocenění. Připrohlubování obtíží postihuje deprese i oblast jejich osobního života, začínají se vyhýbat taképřátelům, jsou trvale smutní, mají potíže se spánkem, ztrácejí zájem o sexuální život, často stonají,nadužívají návykové látky a více času tráví sledováním televize. V neposlední řadě prožívají ztrátuživotního smyslu.
Poprvé byl syndrom vyhoření popsán americkým psychoanalytikem Freudenbergerem,který pracoval jako dobrovolník po mnoho let v terapeutických komunitách se závislými. Stojíza pozornost, že byl syndrom vyhoření poprvé popsán právě u lidí nadužívajících alkohol adrogy. Nedávno zveřejněná studie, která sledovala intenzitu vyhoření mezi praktickými lékařiv Holandsku, zjistila vysoký stupeň vyhoření až u 40% praktiků. V našich podmínkách může býtpostižení lékařů ještě vyšší.
Na burnout syndrom lze ale pohlížet i z pozitivního hlediska. Tak jako každá deprese je i pracovnívyhoření krizí, která se může stát příležitostí pro obnovu cestou hledání odpovědí na základníotázky: kdo jsem, co potřebuji, abych byl v práci a v životě vůbec spokojený, které potřeby jsemdosud dostatečně neuspokojoval a které zcela ignoroval, a také – co dává mému životu skutečnýsmysl?
Mimo pomáhající profese se tak burnout syndrom objevuje spíše jako krize hodnot u lidí,kteří přecenili pracovní oblast jako zdroj svého životního smyslu. Je tedy zároveň šancí k revizihodnotového systému a nastolení nové rovnováhy mezi potřebami biologickými, psycho-sociálními a spirituálními. Základní metodou léčby je v akutních případech krizová intervence adále psychoterapeutické poradenství, v závažných případech dlouhodobá existenciálně zaměřenápsychoterapie. Pro řešení těžkého syndromu vyhoření jsou proto vhodné například Logoterapie,Daseinsanalýza nebo Gestalt terapie.
Prevence syndromu vyhoření je v zásadě dvojí. V oblasti osobní psychohygieny je důležiténezanedbávat rodinný život, mimopracovní sociální kontakty, rozvíjet osobní zájmy a v neposlednířadě spirituální aktivity. Druhou oblastí jsou konkrétní manažerská opatření při řízení práce. Uučitelů se v různé míře využívá studijního volna, u lékařů a terapeutů zejména supervize. Důležitéjsou také další vzdělávání a kariérní postup, který umožňuje přechody na nové pracovní pozice as tím spojené změny pracovních povinností.
Martin Konečný, psychiatr a psychoterapeut www.psychosomatika.net